Cizoložnice
20. 09. 2007 10:51
Cizoložnice
Už jste si někdy položili otázku, moji milí čtenáři, zda je horší nevěra srdce nebo těla? Těžko žíci, pokud jde srdce i tělo, vzájemně spjaté, do vztahu, o kterém se raději nemluví. Povídka je psána v ich-formě. Byla publikována v časopise Napsáno životem.
Je ošklivý, studený, podzimní večer. Za okny prší a přes husté záclony prosvítají světla z ulice. Ano, za záclonami s blikajícími světly oken protějších domů je příjemná atmosféta. Napadají mne všelijaké myšlenky, které mne vytrhují z práce. Ale já vím, že není čas na sny. Nikdo mi je není schopen zakázat, tak si je musím zakázat sama. A nebo ne? Kdykoliv Robert nakoukne mezi dveřmi, mám výraz soustředěné manažerky. Žádné rozptylování, říkají mé sevřené rty. A tak mi alespoň přinese horký čaj s citrónem a okem nahlédne, na čem pracuji. Ne, že by mne podezíral. On je takový moula! Kdyby mohl číst mé myšlenky, jistě by se zhrozil. Tak tedy, mám na klíně notebook, pracuji, popíjím čaj a jediné, co mohu říci – pohodička. Než se moje, dnes již bývalá kolegyně a současná kamarádka podruhé vdala, pracovaly jsme společně na projektech, které docela vynášely. Ale jen – docela. Hedvika chtěla něco víc.Vzala si o pět let mladšího muže a musím říci, že jim to spolu sluší. Je bohatý, hezký a má styky. Nechci Hedviku pomlouvat, ale její pracovní aktivita klesala a klesala, až se dala přemluvit, že se bude starat o dům, zahradu a svého mužíčka. A včera, když jsme se sešly u nás doma, mi pložila otázku:
„Máš to zapotřebí se tak dřít? Zachvíli ti utečou nejlepší roky a budeš litovat, že jsi si nic neužila. Robert je pěkný chlap. Nemáš strach?“
Než mne naočkovala, tak jsem strach neměla. Ani jsem na to nepomyslela. Ale pravda je, že jsem trochu znervózněla. Vím, že s Robertem znali z vysoké. Ale nic mezi nimi nebylo, to by mi Robert asi řekl. Nebo ne? Je to hloupé se ptát, stejně se asi pravdu nedozvím. Nepřipadalo mi nikdy nápadné, že když k nám Hedvika v době rozvodu s prvním manželem chodila, Robert se jí nabídl,. že ji opraví, co bude potřebovat. Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Nakonec to byla přeci jen kamarádka. Nyní k nám chodí jen málo, ale za to je o ní slyšet mezi lidmi. Pomlouvají ji, že si vzala mladšího chlapa – co si o sobě myslí, chodí jako maškara a myslí si, že tu čtyřicítku schová. A podobné řeči. Nepřikládám tomu váhu, nakonec lidi jsou už takoví a jí to dělá dobře. Že ji závidí, hlavně po tom debaklu s prvním manželem, který se spustil ze svou sekretářkou a jednoho dne se už k ní nevrátil. To byla pro Hedviku strašná rána. Proto mně ani nepohoršuje, jak chodí oblékaná, co si kupuje a jakými lidmi se obklopuje. Hlavně, že ji Petr, její manžel, miluje. On ví, že to všechno dělá kvůli němu a pokud je Hedvika stále tak dobrá i po intimní stránce, jako to o sobě vykládá, pak nemá co řešit. Můj Robert je zastáncem stereotypu a vidí v něm řešení. „Ten život je pak přehlednější a člověk má v tom pořádek,“ říká a objímá mne. Jasně, v 8,00 se vstává, v 8.30 snídá, v devět se jede do firmy atd. Každý den stejně. Jsem na něho tak zvyklá, že si nekladu otázky o kvalitě našeho manželství. Ale pravda je, že se mne nesnaží ničím překvapit a šokovat. Tedy v tom dobrém slova smyslu. A tak přijímáme bez výhrad jeden druhého a pěstujeme svůj maloměstský způsob života. Od té chvíle, co mi Hedvika řekla tu jedovatou myšlenka, zda se o Roberta nebojím, se něco změnilo. Začínám ho trochu sledovat. Chdí však přesně domů, nejeví známky nějakého zvláštního rozrušení, říká mi zlato a zapaluje mi cigaretu svým zapalovačem, který jsem mu dala k vánocům. Nosí snubní prstýnek a stará se o domácnost. Nevadí mu, že vydělávám víc, než on. Je to prostě ideál.
Ještě, že neumí číst myšlenky, protože neví, na co myslím. O čem sním. Moje sny začaly v době, kdy mi Hedvika chodila vykládat o svém milenci, současném manželovi. Hedvika je úžasná romantička. Líčila mi jejich večery při svíčkách a já měla pocit, jakobych to prožívala sama.
„Být s ním,“ říkala, „je prostě sen. Víš, on je tak romantický. Líbá mi nohy. Považ. Který chlap by to dělal? Je to tak vzrušující. Našla jsem úplně jiné pocity, než s tím hejhulou. Toho to v životě nenapadlo.“ Roberta by to taky ani nenapadlo, pomyslela jsem si. I když jsem tak úzkostlivá na dokonalou pedikůru i lakování nehtů na nohou. Zkusilla jsem ho navnadit. Dala jsem si nohy na nový taburet a on mi řekl, abych je dala dolů, že by se mohlo ušpinit čalounění. Jó, není chlap jako chlap.
„Představ si, že mně líbá na zápěstí,“ vykládala zase jednou Hedvika, „hraje si s mými náramky a říká mi, jak mi zlato nádherně sluší. Podívej, to mám od něho,“ ukazuje mi překrásný tepaný zlatý náramek. Opravdu ji sluší. A tak to šlo dál. Připadala jsem si, jako když někdo pověsí psovi na větev špekáček. Voní mu, voní a nemůže na něho dosáhnout.
„Víš, to bych si, Robe, přála k narozeninám?“ zeptala jsem se. Překvapeně se na mne podíval.
„Ty jsi říkala, že čtyřicítku slavit nebudeš.“
„ Ale to jsem řekla jen tak.“
„Tak co bys sis přála?“
„Zlatý náramek.“
Robert si těžce povzdechnul a šel do pokoje. Přinesl mi špekovnici a otevřel ji.
„Máš jich tady pět. Vymysli si něo jiného.“
A tak to šlo pořád dál. Až jednou, když Robert na dva dny odjel na služební cestu, a já byla doma sama, odložila jsem práci, sedla jsem si do ušáku a začala jsem snít. Nešlo to tak snadno, ale pak najednou příběh naskočil. Romantické prostředí, kolem les, a ON. Ještě má trochu rozmazané rysy. Nevidím mu dobře do tváře.
Moje snění přerušil zvonek. Nakoukla jsem do kukátka – Hedvika.
„Ahoj,. Já tě nechci rušit. Ale zítra slavím narozeniny. Jsi zvána i s Robertem.“
Ani se nezeptala a už seděla v obýváku.
„A kde ho máš?“ zeptala se.
„Zítra přijede, je na služební cestě. Postavím na kafe.“
Když jsem se vrátila zpátky do obýváku, Hedvika stála u okna a dívala se na oblohu.
„Je tak deštivo. Chtěla jsem jít ke kadeřnici, ale asi si to rozmyslím. Manžel odjel taky. Zítra se má vrátit. Jsem jak tělo bez duše. Hrozně mi chybí, miláček.“
Sedla si a dala si půl kostky cukru do kávy.
„Je to úžasné být obletována,“ řekla, „to víš, mladší muži někdy milují víc starší ženy. Imponuje jim to. Hledají zkušenosti,“ zasmála se. Mně to k smíchu nebylo. Robert je o deset let starší a i když se drží, přeci jenom je z něho protivný realista. Pořád jen: rozumně, rozumně A život letí.
„Však ty taky budeš mít narozeniny.“
„Já je slavit nebudu,“ řekla jsem.
„ Ale to bys měla. Trochu veselí a pak – intimní večer při svíčkách. Víš, to dělá ve vztahu hodně.“
Děkuji ti za radu, myslím si. Robert usne dřív, než přijdu z koupelny.
Pod tlakem reality našeho stereotypu si vymýšlím své sny. Sny o romantickém, bouřlivém vztahu, který by mi vyrazil dech, a přiblížil mne k vrcholu opravdové lásky. Samozřejmě - jestli vůbec něco takového je v dnešní době možné. Vymýšlím před spaním romantické představy o milujícím muži, který mne očekává na prahu prostého domku, po jehož zdech se pne zelený břečťan. V něm hnízdí ptáci a po ránu vyzpěvují do krásného okolí, plného slunce a vůně trávy...
„Co je s tebou?" ptala se mne matka, když jsem druhý den přijala pozvání na oběd a dívala se do oken na vlající záclony. Její slova mě vytrhla z jakéhosi vidění. Jakoby ten kdosi každou chvíli měl vstoupit, obejmout mne a říci mi pár krásných laskavých slovíček.
"Nic," odpověděla jsem stroze.
"Už tě nějakou dobu pozoruju. Kam to pořád zíráš?"
"Mami, nech toho. Mám moc práce."
"Tak to jo," spokojila se s mou odpovědí, ale vše nasvědčovalo tomu, že jsem ji nepřesvědčila.
Navečer, než měl Robert přijet. jsem se domů a při cestě opět tonula ve svých představách. Můj neznámý jde vedle mne a drží mne kolem ramen.
„Kde jsi byla?“ zeptal se mne Robert, „Hedbika nás zve na narozeniny, měli bychom tam alespoň na hodinku jít.“
„Ona volala?“ zeptala jsem se.
„Ano, a ty o tom víš, že jsme pozvaní. Tak dělej, a%t tam netrčíme do noci. Jsem hrozně unavený.“
Byla to i pro něho příležitost se po nějaké době zase trochu pobavit a rozptýlit, a navíc si povykládat s Hedvikou. Upravila jsem si účes a nakloukla jsem do pokoje.
„Chceš kávu?" zeptala jsem se.
„Dak bych si, jsem fakt utahaný.“
Postavila jsem konvici na sporák, připravila šálky. Kuchyň se náhle zmenšila, na oknech zavlály bílé záclonky, zavnolěy muškáty. A vzduch byl prosycený vůní ůesa a luk a já měla v srdci nádherný pocit jistoty a lásky, vnitřního čistého štěstí a vědomí hlubokého klidu.
Konvice začala pískat, tak jsem ji odstavila. Kuchyní se rozlila omamná vůně kávy.
Robert si zapínal knoflíčky u manžet.
„To je krásné, jak ta káva voní,“ řekl a sedl si do křesla.
"Nechceš ke kávě zákusek nebo sušenky?" zeptala jsem se jako obvykle.
Sedla jsem si opodál a znovu upřela své myšlenky tam, kde skončily. Poblíž mne sedí on, muž, který v poslední době je se mnou stále, a drží mne za ruku. Jeho ruka je měkká a teplá. A já cítím touhu ji nikdy nepustit. A dívat se do jeho očí a nakonec se v nich utopit.
"Na co myslíš?" uslyšela jsem jakoby z velké dálky Robertův hlas, který mne rychle probral. Úplně jsem se vylekala a provinile jsem se mu podívala do očí. Usmál se na mne.
"Tak pěkně ses už dlouho neusmívala," řekl a vzal mne za ruku.
"Vzpomínala jsem na to, jak jsme se spolu seznámili," zalhala jsem.
"No, to už je let, co?" řekl a dopil kávu. Nemusíš mi to připomínat, zlobím se na něho v duchu.
Zazvonili na zvonek krásného domu, kde nyní žije Hedvika.
„Drahoušku," zahlaholila ve dveřích a hned mne políbila na tvář. Byla celá změněná, omládlá, no jak by ne, že? Za dveřmi stál její manžel.
Podala jsem mu ruku. Byla měkká, teplá a jemná. Příjemně se usmíval. Také jsem se na něho usmála a hned se obrátila na Roberta. Ten už se ale bavil s Hedvikou. Oba se smáli a něco si šeptali. Pak přišel přípitek a Hedvika chtěla, za každou cenu, pabych políbila jejího manžela na tykání a přátelství. Byla už trochu opilá.
Ale ten večer probíhal divně. Zatímco se Robert s Hedvikou velmi dobře bavil, její mladý manžel sledoval televizní pořad. Nevím, proč jsme sem vůbec chodili. Začala jsem být nervózní.
„Tak, nyní vám nachystám úžasné pohoštění,“ prohlásila a prudce vstala. Ovšem, pod vlivem alkoholu ze zapotácela a mnálem spadla Robertovi do klína. Její manžel se otočil a usmál se. Ale bylo na něm vidět, že mu to není vhod. Nabídla jsem se tedy, že ho připravím sama, zvedla jsem se a šla do kuchyně. Všechno bylo vzorně připravené, jen stačilo naskládat drobné, krásně zdobené jednohubyk na talířky. Naslouchala jsem přitom hovoru z pokoje. Hedvika se smála Karlovým vtipům a Karel jimi opravdu hýřil.
„Je v lednici ještě nějaká minerálka?" vytrhl mne z rozjímání příjemný hlas. Otočila jsem se. Hedvičin manžel stál v kuchyni za mnou. Nevím, jak dlouho, vůbec jsem ho neslyšela přijít. Rychle jsem otevřela ledničku a vyndala láhev minerálky a ze skříňky jsem mu podala broušenou skleničku. Otevřel láhev a nalil si.
"Příjemný večer," začal, „Hedvika mi říkala, že jste dobré přítelkyně. Jsem rád, že jsem vás poznal." Tu poslední větu řekl s nelíčenou upřímností. Podivila jsem se tomu, skoro jsme spolu nehovořili a nepamatuji se, že by si mne zvlášť všímal. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Já byla první, která je sklopila.
Asi za dvě hodiny potom jsme odešli domů. Robert byl zase ve své obvyklé náladě. Nechtěla jsem se na nic ptát.
„Bože, zapomněl jsem ti říci, že jedu na dva dny do Berlína uzavírat kontrakt. Ale může se to protáhnout. V každém případě ti zavolám. Neboj, lásko.“
„ A kdy jedeš?“
„Ve středu.“
Tedy za tři dny, pomyslela jsem si. Musím mu všechno nachystat na cestu. Šla jsem ho vyprovodit na letiště, jenomže jsem už nemohla sním čekat, protože mi volal můj kolega. Že potřebuje podepsat protokol k odevzdání naší práce. Tak jsem ho jen letmo políbila a vrátila se do firmy.
V pátek večer mi Robert volal, jak se mám, jestli mi neschází a že se vrátí v neděli. Ale nejezdi pro mne, něco dobrého uvař, řekl mi a poslal mi polibek po telefonu. Nepřišlo mi to zvláštní. Dělal to tak vždycky, když byl daleko.
A pak, v sobotu večer, nastal okamžik, který převrátil můj život naruby. Ten večer jsem se chystala jít spát a někdo zazvonil. Myslela jsem si, že je to Robert. Nikdy si nebral na cestu klíče od domu. Asi se vrátil dřív. Hodila jsem na sebe župan a šla otevřít. Ve dveřích stál manžel Hedviky. Už nevypadal tak klidně a vyrovnaně.
„Nezlobte se, musím s vámi mluvit, " řekl prosebně a já váhala, jestli ho mám pustit dál.
Nakonec jsem ho zavedla do pokoje. Sedl si ztěžka a podíval se na mne tak smutně, že jsem si zprvu myslela, že se něco vážného stalo s Hedvikou.
„Udělám kávu," řekla jsem jen..
Cítila jsem, jak se celá chvěji strachem z obav, co se dozvím. Tušila jsem něco hrozného, ale chtěla jsem oddálit blížící se okamžik nějaké katastrofy.
„Vy jste s Hedvikou dlouholeté přítelkyně, že?" řekl tónem, který si vyžadoval, abych reagovala. Přikývla jsem.
„Ano, důvěřujeme si," řekla jsem a ani nevím, jak mne napadlo říci právě takovou věc.
„Vidíte, důvěřujete si. Já jsem taky důvěřoval. Před chvílí jsem přijel z Londýna o den dřív a našel jsem vašeho manžela s Hedvikou v posteli. Myslím, že nemusím popisovat podrobnosti..."
Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Ale on odjel do Berlína přeci,“ zašeptala jsem.
„O tom pochybuji. A nebo se vrátil dřív. Já nevím, ale co jsem viděl, to jsem viděl.“
"Co budeme dělat ?" zeptala jsem se tiše.
"Jel jsem přímo za vámi. Nezlobte se. Mohl jsem si to nechat pro sebe. Ale jsem zoufalý. Jsem na dně. Je to mé první manželství. Všichni mne od toho zrazovali. Byl jsem do Hedviky slepě zamilovaný. Ale teď vidím, že jí spíš šlo o něco jiného, než o krásný život, který jsme si před svatbou plánovali."
Napil se kávy. Zapálila jsem svíčku a od ní jsem si připálila cigaretu.
„Asi to spolu táhnou už delší dobu.“ řekl hořce.
„Prožili jsme skvělé měsíce.“ pokračoval, „vůbec by mne nenapadlo, že by Hedvika vedla dvojí život. Nebylo proč... Snažil jsem se, zbožňoval ji."
Uchopil mne za ruku.
„Musím už jít. Děkuji vám a nezlobte se. Myslím, že budu dělat, že jsem nic neviděl. A vy dělejte, že nic nevíte. Ani nezpozorovali, že stojím ve dveřích.“
„Ale to přeci nejde, to nejde,“ zaprotestovala jsem.
„Neničme si život. Copak já se mohu rozvést? Mám přiznat, před všemi, že je má žena obyčejná ...“ nedořekl.
„Dobře, máte pravdu.“
Najednou byt osiřel. Něco přestalo existovat. Můj svět se mi hroutil pod nohama. Dívala jsem se za záclonou, že odkíádí směrem k hotelu na konci ulice. Ale pak přišel ten druhý, můj vysněný. Zavřela jsem oči a nechala se hýčkat myšlenkami, které zabloudily daleko, daleko od toho místa, kde jsem seděla.
Robert se vrátil, jakoby se nic nedělo. Choval se úplně stejně, jako vždycky. Ne, nechci se rozvést, i když vím, že to bude pokračovat. A on dlouho nepochopí, že ho už nemiluji. I když – mám svůj podíl viny. Vím to. Proto nevyčítám.