Ostrovy, kapitola 8.
VIII. Když jsem se ráno probudila, seděl za stolem a něco psal. Bylo šest hodin. Určitě celou noc nespal a pracoval.
„Mám udělat kávu?“ zeptala jsem se.
„Ne, spi prosím tě.“
„Proč?“
„Chci, abys měla sny.“
Nediskutovala jsem s ním, ale poslechla ho., Za chvíli jsem usnula a měla jsem sen, že slézám po břehu do řeky a voda přede mnou ustupuje. Slyšela jsem zpívat ptáky, modrou oblohu a na ní plno plovoucích bílých krásných oblaků. Cítila jsem se tak bezpečně, protože na břehu stál můj táta. Vzbudila jsem se. Robert pořád seděl za stolem a něco psal.
„Už musím vstát,“ řekla jsem a z očí mi tekly slzy.
„Proč pláčeš?“ zeptal se mne, vzal papírový kapesníček a ty slzy mi otřel.
„Zdálo se mi, že vidím tatínka a ten mi tak hrozně chybí,“ zašeptala jsem a zaryla mu obličej do prsou.
„Neboj se, prosím tě. A už tam nikdy nechoď.“
„Kam?“
„Za ním.“
Uvařila jsem kávu, nakrájela chleba a ani při těchto obyčejných prací jsem se nezbavila úzkosti.
„Už na to nemysli. Ale ty tvoje schopnosti nejsou vždycky bezpečné. Mohla bys ses rozhodnout, že se už nevrátíš, po nějaké šokující situaci. A to není předmětem naší práce. Uvědom si to.“
„Já si to uvědomuji.“
Zvláštní, že jsem neřekla to – nezlob se.
„Teď si vzpomeň, kolikrát jsi ho ve snu tak viděla.“
„Proč?“
„Protože to musíš vymístit z hlavy.“
„Ale pak bych ho už nikdy neviděla.“
„No, a to tu jde. Ilono, poslouchej, poslouchej mne dobře. Máš otevřeno nevědomí. To není správné. To není naše cesta a náš cíl.“
„Není,“ řekla jsem tiše.
„Ty jsi musela prožít něco, co tě přimělo, abys ho otevřela. Ale nemusíš to říkat. Radši se vzpamatuj. A pokud se něčeho bojíš, pak je to návrat do těch dob, kdy jsi to prožívala a nedokonale zatratila. Můžeš o tom mluvit?“
„Ne, ne, prosím, ne.“
„Dobře. Tak se nasnídáme, já dopíšu pár řádek a pak si zase odpočineme, co říkáš?“
„Ano.“
„Já ti budu vyprávět příběh a ty mne zastavíš, jakmile pocítíš něco nepříjemného. Mohu?“
„Můžeš.“
Lehli jsme si vedle sebe. Vzal mne za ruku a chvíli přemýšlel, než začal vyprávět.
„Tak, teď zavři oči a poslouchej mne. Byla zima a řeka zamrzla. Kolem řeky na březích stály topoly a v těch topolech seděli havrani a houpali se na větvích. Proč jsi slezla na ten led? Chtěla jsi jít středem a dívat se kolem sebe, na nebe a na ty břehy, moc se ti to líbilo, protože bylo ticho, jen ti havrani krákali a z havranů jsi neměla nikdy strach. Ty jsi měla strach z jiných věcí, co byly za těmi břehy. Jenže ten led nebyl tak pevný, jak jsi si myslela a začal ti praskat pod nohama. Hrozně ses vyděsila a podařilo se ti dostat na břeh. Ta jsi seděla a dívala ses, tak led puká a ledová voda se hrne v korytu. Sebrala jsi všechny síly a utíkala pryč. Byla jsi v šoku.“
„Jak to víš?“ zeptala jsem ses tiše.
„Viděl jsem to ve snu, dnes v noci, když jsi spala. Proto se ti zase zdálo, že jsi v té řece a že tvůj táta stojí na břehu. Ale tenkrát tam nestál, jen sis přimalovala jinou situaci, aby ses zbavila té hrůzy, která pořád v tobě je a spojuješ ji s otcem. Tehdy sis přála, aby tam stál.“
Vzal mne za spánky a přitiskl mne k sobě.
„Osvoboď se. Máš ještě jiné a krásné zážitky a na to už nemysli.“
Sklonil se ke mně, k mému uchu a řekl potichu: „Zakazuji ti na to myslet. Tvůj otec je úplně jinde.“
„Můžeš mi prozradit, jak jsi dospěl k tomu snu?
„Ano, už jsem ti řekl, že se mi to zdálo. A zdálo se mi to proto, že tě miluji, Ilono a že vím, že ti můžu pomoci vyjít z těch tvých pastí. Jinak nemůžeme napsat ten román. Musíš být svobodná, otevřená a nezávislá.