Cesty 14. závěrečná kapitola
XIV.
Postavila jsem sklenice s nalitým vínem na podlahu ke krbu. „Víš, chtěla bych někdy prožít něco fantastického.“ A pak se najednou ke mně obrátil a řekl tajemně: "Budu ti říkat Ilono," a usmál se. "Proč?" ptám se. Díval se mi do očí a pak mne pohladil. Neodpověděl. však.
„S tebou prožívám pořád něco fantastického,“ poznamenal poněkud neochotně Robert a začal se skládat na podlahu. "Na stará kolena polezu po zemi po čtyřech, jako malé dítě, nebo opilec," lamentoval.
„Jsou břehy, které nedohlédneš," sdělila jsem mu v pevném rozhodnutí se nevzdát.
„Jo, kapitánko, už se to se mnou houpe jako na moři," prohlásil Robert ve chvíli, kdy jedním douškem vypil celý obsah své sklenice a začal se rozhlížet, kde stojí láhve.
„Jsou stráně, po kterých se kutálí slunce jako míč," řekla jsem, snad abych ho ještě víc zmátla.
"Tak můžeme hrát třeba kopanou," souhlasil v kleče Robert, pak se zvedl a šel si nalít.
„A po nich kráčí světlé přízraky, které si povídají,“ pokračovala jsem a zavřela oči. Cítila jsem, že stojí nade mnou, přesněji řečeno za mými zády. „Co vidíš?“ otázala jsem se pevně rozhodnutá pokračovat ve své režii večerního posezení u ohně.
„Co vidím? Vidím tvé vlasy, tvá ramena, no já toho skutečně vidím…“ vtipkoval Robert.
„Podívej se lépe. Jsou tam…“
"A co, nebo kdo?" divil se.
„Zelené vlnité kopce jakoby plovoucí v moři. Nad nimi svítí slunce. Květiny a nějaké postavy.“
„Moc piješ," prohlásil, "nebo naopak málo."
S těmito slovy mně opatrně odebral z ruky skleničku s dopitým vínem a hnal se zase ke stolu.
Otevřela jsem oči a podívala jsem se polekaně na něho.
„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě.
„Ne, jen jsem měla vidění.“
Z ohně sálalo mírné teplo.
„Vezmi si aspoň chlebíček,“ řekla jsem mu.
„Jo, díky,“ souhlasil, podal mi sklenku, v níž se houpala ohnivě rudá hladina té zvláštní tekutiny. Pak si sedl na polštář těsně vedle mne.
„Když jsem četla tvůj deník, měla jsem místy pocit, jako bych ztrácela kontakt s realitou.“
„To záleží jen na tvé fantazii,“ řekl.
„Bylo to jako stínové divadlo. Tím zajímavější a tím i více prostoru pro fantazii,“ dokončila jsem své úvahy.
Robert se na mne zadíval dlouhým pohledem, pak se zřejmě rozhodl skoncovat s mými snahami o rozhovor na úrovni.
"Vidím," prohlásil s klidem stoického mudrce, "že se blížíme k nebi. Po třetí sklence vína pochopíš."
"Vidím," řekla jsem, "se mě asi chystáš opít."
"Nechystám, ale nikdy se neodpoutáme od těch banalit a všednosti světa, když budeme jen přemýšlet. Už jsme to přece hráli. Podívej - ty máš problém se vnitřně uvolnit. Říkám ti to ne jako nějaký Robert, ale jako odborník. Víno ti pomůže odhodit zábrany a tvá duše pookřeje, protože začne žít. Proč myslíš, že lidé pijí, požívají drogy, holdují sexu a bůhví čemu ještě? Aby unikli do jiného, nereálného světa, protože při všem krásném, co tento svět nabízí, je podstatně víc toho tragického. Nemoci, stáří a na konci smrt. A duše, která je nesmrtelná, pláče. Tak se napij a budeme plácat nesmysly, a když budeš chtít, tak třeba ve verších, přála sis to dopoledne.
"Tak začni, Roberte," vzdala jsem svůj boj o smysluplný rozhovor. Pochopila jsem, že má pravdu. Proč mám probírat něco, čeho jsou plné noviny, rozhlasové a televizní zprávy a tisíce knih.
Robert si postavil svou sklenici vína na mramorovou desku před krbem, prohrábl dohořívající dřevo a přihodil tři další velká polena. Pak mě nekompromisně složil na dřevěnou podlahu, podstrčil polštář pod mou hlavu a natáhl se vedle mne stejným způsobem. Leželi jsme na břiše, nohy jsme měli až kdesi pod gaučem, a do tváří nám sálalo příjemné teplo z krbu.
"A co vidíš teď?" zeptal se konečně.
... "Vidím jak hvězdy v dálce planou, ve svojí záři nechtěj´ spát…“
"Řekni jim, lásko, na shledanou, slunce nás přece musí hřát…“
... "Měsíc je ale, ty můj milý, nádherný ve svém držení…“
"Oblaka plují, ještě chvíli, a budeme láskou strženi…“
... "Srdce mi taje, mozek plave, jak to vše, hochu, zvládnout chceš?"
"Všechno je v pravé lásce zdravé, ostatní kolem je jen lež…“
... "Zabal mě ve své zrádné řeči, já už se těžko ubráním…“
"Uvěř mi, že nás víno léčí, uvěř, než přijde svítání…“
... "Líbej mě, líbej, já jsem sama, kde se mi láska ukáže?"
"Nemohu, jsi má první dáma a já ti sloužím za páže…“
"Tak dost!" Chtěla jsem se nadzvednout, ale síla mých paží mě zradila a já zase přistála hlavou na polštáři, stačila jsem se ale přetočit na záda. Robert byl ještě rychlejší a hleděl mi náhle přímo do očí. Cítila jsem sevřením své hlavy v jeho dlaních a mírný tlak hrudníku na svých prsou.
"Ano," souhlasil Robert. "Opakuj po mně," řekl pomalu a jeho slova se jako ozvěna odrážela někde v hlubinách mého vědomí: "Přísahám, že tento okamžik, tato chvíle, se mi jen zdály…“
Nebylo o čem přemýšlet. Točila se mně hlava, nemohla jsem dobře zaostřit svůj pohled na jeho obličej a v hlavě mi šumělo. Přesto jsem jako v nějakém transu řekla: "Přísahám!"
Nevím, co se dělo. Měla jsem pocit, že spodní část mého těla se pomalu zvedá, přitom jsem ale stále ležela na podlaze. Uvědomovala jsem si zcela jasně, co se děje, ale nebyla ve mně žádná potřeba tomu zabránit. A tak jsme pomalu, ale jistě pronikali jeden do druhého. Pak se zastavil čas a s ním i pohyb. Okamžik věčnosti, okamžik blaženosti. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale měla jsem pocit, že celý jeden život.
"Nehýbej se, Kleopatro!" zašeptal Robert.
"Jsem přece tvá, Caesare! odpověděla jsem mu, aniž jsem chápala, odkud se to ve mne vzalo.
Sevření povolilo. Robert uvolnil mou hlavu a já konečně pohodlně natáhla své dolní končetiny. Stále jsme si hleděli z očí do očí. V místnosti se střídala tma se záblesky ohně z krbu, ale já viděla hvězdy. Padaly k zemi. |Byli jich stovky, byly jich možná tisíce. Vydechla jsem údivem i nadšením.
"Mohu mít přání?" zeptala jsem se.
"Jistě," souhlasil Robert.
"Budeš mě milovat navždy?"
"Ale já tě vždycky miloval, jenže jsem ti to kdysi zapomněl říct."
"A už mě nikdy neopustíš?"
"Nikdy, ale až dohoří oheň v krbu, vrátíme se zpátky na zem, souhlasíš?"
"Souhlasím."
Když jsem otevřela oči, bylo již ráno. Leželi jsme oba na gauči, já ve své riflové sukni a halence, a on podobně jako já - v kalhotách a modré košili. Spal. Krb zřejmě už dávno vyhasnul a já se vydala na cestu ke koupelně. Když jsem míjela stůl, všimla jsem si nějaké krabičky s léky. No, to jsem si mohla myslet. Bere prášky na spaní.
Trochu mě bolela hlava a navíc jsem se potřebovala něčeho napít.
Tím začala neděle, den, kdy jsme se opět měli rozejít.
„Myslíš, že ženy vlastně muže ani neznají?“ zahájila jsem rozhovor krátce poté, co se Robert vrátil z koupelny a usedl ke stolu. Dojídali jsme zbytky včerejšího večera, jen víno už nikdo nechtěl.
„Je to možné," odpověděl Robert, zatím co se cpal chlebíčky a jednohubkami.
"Vidím to třeba u Evy," pokračovala jsem. "Je za Oldu vdaná patnáct let. Oba si hledí svého podnikání a dětí, ale jejich komunikace je vždycky na ostří nože. Neumí si říct něco milého. Plní vůči sobě jen povinnosti. Eva sice touží po lásce, má však jen jistotu svého hnízda.“
„Takže čím myslíš, že to je?“ zeptal se Robert.
„Je nová doba, která přinesla lidem nové kvality, a lidé je neumí pochopit. Bojí se pustit těch svých bezpečných, i když přežitých madel, a tak je to semílá a semílá. Nikdo jim totiž ještě nevysvětlil, jak mají žít.“
„A kdo by jim to měl, podle tebe vysvětlovat? Podívej, celé dvě generace vyrostly na jiných principech a ty se zavedou teprve tehdy, až vymřou generace, co vyrostly na principech předchozích. To je zákonitost."
„A co z toho vyvozuješ?“
"Nic, to je věc jiných lidí, kteří to mají na starosti a kteří na to kašlou."
Narazila jsem. Jenže Robert je dost zkušený na to, abych se pustila do polemiky na dané téma a tak jsem raději přešla na lásku.
„Jak myslíš, Roberte. Já jsem žena a vyznám se spíš v citech než filozofii či politice. Podívej, jak to dnes vypadají vztahy mezi lidmi. Kolik se rozpadá manželství, kolik mužů opustí své ženy ve snaze si cosi dokazovat."
„Mnoho lidí si myslí, Ilono, že potkat někoho a zamilovat se, je osudová záležitost.“
To se povedlo, uvědomila jsem si. Tak Robert je ženatý, je tu se mnou, včera jsme se téměř milovali, a já začnu o morálce. „Roberte, mnoho pro mne znamenáš,“ řekla jsem nakonec.
"Já bych se vrátil k jedné věci," řekl a zamyslel se, „za hodinu, za dvě, nasedneme do svých automobilů a bůhví, kdy se zase uvidíme. Takže ty napíšeš svou povídku a já ti pošlu mailem Ostrovy blaženosti. Četlo to už několik lidí, ale to dílo je příliš těžké na čtení. A až to, tedy ty Ostrovy dostaneš, budeš z nich, jak už jsme se domluvili, vyhazovat pasáže, které se ti budou zdát nesrozumitelné. No a do vzniklých mezer v textu budeš vpisovat ty své úvahy."
"Já nevím," zapochybovala jsem. "Třeba to nedokážu."
"Ale dokážeš," prohlásil rozhodným hlasem Robert. Už jsi napsala Cesty a jak tě tak znám, tak ještě z tohoto víkendového setkání sepíšeš druhý díl. Ale klidně to udělej. Jen tak budeme mít důvod se opět setkat, tedy samozřejmě pracovně."
"To vše bylo jen pracovně?" vyhrkla jsem v údivu i zklamání.
Robert zvážněl. "Samozřejmě to nebylo jen pracovně, ale mám pocit, že zapomínáš, jakou hru to spolu hrajeme."
"A jakou?" zeptala jsem se s jiskrou naděje.
"To záleží především na tobě," odpověděl. "Vlastně," opravil se, "zaleží to na jediné věci."
"A to?"
"Zda jsi schopna potlačit přirozené ženské instinkty a stát se bojovnicí za lepší svět. Podívej, já už přemýšlím asi čtyřicet pět roků. A nakonec jsem dospěl k názoru, že jediné, co si člověk skutečně může vzít do hrobu, je čisté svědomí. Tento svět je nemocný. Nepotřebuje moře takové či jiné, ale moře lásky - obrazně řečeno. Ono to bylo už mnohokrát řečeno a napsáno, ale my dva se o to můžeme pokusit znovu. Všechno, co potřebujeme, je láska…
Nastalo ticho, které po chvíli porušil Robert.
"Tak a teď je řada na tobě. Je třeba se připravit k návratu do světě, ve kterém žijeme skutečně." Zkřížil ruce na svých prsou a já věděla, že teď už je řada skutečně na mně. Potichu jsem vstala. Ani se nepohnul. Vyšla jsem před dům. Chladný ranní vzduch mne probral.
“Jezdíš na chalupu i v zimě?"
Robertův hlas mne vytrhl z myšlenek a já jsem se k němu otočila. "Jezdím, proč?"
"Jen tak, kdybychom se potřebovali opět sejít."
"Myslíš pracovně?"
"Tak či onak, vždyť je to jedno."
"Máš pravdu," souhlasila jsem. "Je čas se rozloučit."
Uklízeli jsme společně a zavazadla zanesli před dům. Robert se šel přesvědčit, jestli je všechno správně vypnuto a nakonec jsme zamkli dům. Naložili jsme své věci do svých aut a pak jsme se k sobě obrátili a vzali za ruce.
„Bylo to krásné,“ řekla jsem.
„To mě těší, Ilono.“
„Ozvi se co nejdřív.“
„Budu se snažit."
Robert cosi lovil ve vnitřní kapse svého saka a nakonec mi vsunul do rukou obálku se slovy:
"To je pro tebe, ale přečti si to až doma."
Přitisknul mě k sobě, políbil na tvář a já zavřela oči. Slyšela jsem bouchnutí dveří jeho auta, startující motor, nenapodobitelný zvuk pneumatik rozjíždějícího se vozu a nakonec ticho prázdnoty své duše. A přece. Něco uvnitř mi říkalo, že všechno v našem životě se koná zákonitě a jen jedenkrát. Otevřela jsem oči. Obálka jako každá jiná a v ní jeden nebo dva listy z mého bloku. Asi psal v noci, když jsem spala, ale na tom teď málo záleželo. Číst budu až doma. Jednak jsem to slíbila a jednak byl čas vydat se na cestu domů. Ještě jednou jsem se rozhlédla, jenže ozvěny našeho setkání se mísily se šuměním listů okolních stromů. Nezapomenutelná chvíle. Usedla jsem za volant a otočila klíčkem ve startéru svého vozu.
-----
Konečně doma. Usedám do křesla a ani nesháním cigaretu. Otvírám obálku a v ní je jen jeden list popsaný Hynkovým písmem. Čtu a je mi najednou zima:
Ilono,
jak říci slovy, co je tajemství a jak napsat, kolik stránek má tento dopis? Jsem jen jeden z mnoha, kteří plují tvým životem a nemají příliš nadějí stát se Tvým skutečným partnerem. Kdybych byl básník, napsal bych ti jen - sbohem. Kdybych byl král, šel bych a našel poklad. Ale není nic, co je těžší než smrt. Jednou zemřu a ty se budeš divit, jak jsem se ptal na své lásky. Bylo jich asi patnáct. Ani jedna ale neměla smysl pro poezii všedního dne. To je věc, která nás trápí vždy. Nejsme totiž jen tím, co jsme, ale také svým opakem. Velká slova jsou užitečná jen málokdy. Jako je vítr a jako je den, tak i noc a tišina našich citů má svůj půvab. To skutečné je kdesi ve hvězdách a snad se jednou konečně staneme sami sebou. Pak protkáme velké city se svým svědomím a přijdeme do ráje. Nic víc a nic méně.
Tvůj Robert
P. S. Kdybych tě jednou také měl a kdybych se chystal dávat,
možná bych ještě říci chtěl - těším se na svůj návrat…
Jsem u konce? Rozum se vzpouzí té myšlence a srdce říká - Roberte, také já se vrátím…