Cesta k naplnění
Marta Kolářová začala svou životní dráhu velmi šťastně. Byla vedena svou touhou a opravdu vkládala do svých tužeb i vůli, aby se stala lékařkou. Měla opravdu dobré zázemí, takže ji nic zdánlivě nechybělo. Ani hmotné zabezpečení. Vystudovala s červeným diplomem a nastoupila do jedné velké nemocnice na svou první praxi. Zdálo se, že k úspěchu a vnitřním uspokojení ji nebude nic překážet. Ani v budoucnosti.
„Moje dcera je lékařka,“ chlubila se při každé příležitosti. Bylo to hezké poslouchat, bylo hezké se dívat, jak se po ni obdivně stáčejí oči.
A přišla doba, kdy Marta začala uvažovat o založení rodiny, ale muži, kteří by připadali v úvahu, byli zadaní a nebo neměli v úmyslu se zavazovat v manželství. Marta se rozhodla, že počká a uvidí. Však je času dost. Bůh ví, jaké by ji to přineslo komplikace a je opravdu na samém počátku své cesty k zvládnutí tak složitého oboru, jakým je medicína.
„Musíš to zkoušet. Přeci nezůstaneš nakonec sama,“ pobízela ji matka a poučovala ji v tom směru, protože měla sama obavy, aby její milovaná dcera nakonec nebyla lidem na posměch. To víte, malé město. Lidé se tam starají i to, o co by starat neměli a ve skutečnosti se mnozí jen baví tím, jak působí na druhé jejich řeči.nelze to brát vážně, ale někteří tak prahnou po tom, aby před druhými vypadali co nejlépe, dělají různé hlouposti.
Uběhly tři roky a lidé se už začali starat .
„A copak vaše doktorka? Kdy se bude vdávat?“ ptali se její matky. Tak se jen usmívala, jakoby úsměvem naznačovala, že známost má, ale chce o tom před druhými mluvit.Přitom spřádala všelijaké plány. Myslela a to, kudy chodila, jak se říká.
„Měla bys jít ke kartářce. Nahlédnout do jejího osudu. Pak budeš vědět, co a jak,“ poradila ji tiše přítelkyně, když s ní seděla u kávy v kavárně.
„Máš pravdu. Však se to nedozví a já budu mít větší klid.“
Domluvily se, že kartářku navštíví spolu, v úterý, kdy má den určeny pro návštěvy zájemců. Marta si všimla, že její matka má trochu jiné chování, než dřív, ale příliš si toho nevšímala. Měla totiž jiné starosti. Nemocnice dostala grant na výzkumnou práci a ona byla zařazena do týmu lidí, kteří se měli na výzkumu podílet. Proto se neměla čas o nic jiného starat. V úterý, tedy v den, kdy se matka měla sejít se svou přítelkyní, už od rána pršelo.
„Marto, vezmi si deštník. A kdy dnes přijdeš domů?“
„Nevím, asi se zdržím. Máme pracovní poradu kvůli tomu projektu.“
Matka zvedla obočí.
„Takové hlouposti. Holka, musíš myslet na sebe. To víš, chlapi nemají rádi, když je žena převyšuje.“
Marta se usmála.
„To nebude tak zlé. Jsou i moderní muži, kterým to nevadí.“
„Ale ne v našem městě,“ odpověděla rázně matka, „tady se zvyky pořád ještě drží a člověk by se jim přizpůsobovat. Jinak to nejde. To bys tu nemohla být.A to by mně mrzelo. Myslela jsem si, že budeš mou oporou ve stáří.“
„Neboj, mami,“ řekla Marta a políbila ji na tvář.
Setkaly se v kavárně půl hodiny před návštěvou kartářky,aby se poradily, jak mluvit a na co se ptát.
„Stejně mám strach,“ řekla matka .
„Dokud se nedozvíš to, co má napsáno v osudu, neuděláš nic. Pak stačí jen osud správně pochopit a jednat.“
Matka si povzdechla. Vypily kávu a vydaly se přes náměstí do starého domu, kde kartářka bydlela a současně i dávala lidem rady.. Matka zaklepala na dveře. Přišla otevřít starší žena a pozvala je dál. Místnost nebyla velká, ale přeplněná starodávným nábytkem a všelijakými podivnými věcmi.
„Posaďte se dámy. Tak, která žádá výklad?“
„Já. Chtěla bych nahlédnout do osudu své dcery Marty,“ řekla Martina matka a s napětím pozorovala, jak kartářka míchá karty a pak je skládá na stůl.
„Nedívejte se na ty obrázky. Ty by vám nic neřekly. Ty jsou pro mne,“ řekla a soustředila se na rozkládání jednotlivých karet. Když skočila, podívala se jí do očí.
„Každá matka touží, aby její dítě vyrůstalo v klidu a štěstí, aby dosáhlo něčeho významného v životě a nestrádalo ani hmotně, ani tělesně, ani duchovně. Minulost: až dosud se vaší dceři dařilo. Všechny dobré síly stály při ní. I když, jak vidím, vyrůstala bez otce. Zřejmě ho nikdy nepoznala.“
Odmlčela se. Matka se nadechla, aby vysvětlila, ale kartářka ji pohybem ruky zastavila, aby mlčela.
„Nyní je na nové cestě a ta nebude snadná. V její dráze se objevilo znamení Raka. Muž, který bude o ni velmi usilovat.“
Po tváři matky se rozhostil spokojený úsměv.
„Vaše dcera bude stát před velkou volbou. Buď jít po té své nynější cestě, která nebude jednoduchá, ale korunována úspěchem a nebo se všeho vzdá a připojí se k tomu muži. Ale s ním to také nebude snadné, jak vidím. Bude ji nutit, aby se vzdala svého poslání a založila rodinu. Tak je nastavena přítomnost. A budoucnost je mlhavá. Vidím tam z jedné strany strach, tíseň a ztrátu. Ale také možnost vítězství. Není však jasné, k jaké cestě se to vztahuje.“
Kartářka dala znamení, že dokončila svůj výklad. Pomalu skládala karty na hromádku a ze zásuvky vyndala účetní doklad.
„Pět set korun.“ řekla a matka beze slova zaplatila.
„Vůbec tomu nerozumím,“ řekla až venku, když rozevřely obě nad sebou deštníky.
„Myslím, že bys to měla všechno nechat na Martě. Nemluv ji do toho.“
„Je ještě nerozumná a nezkušená.Však já sama vím, co je to žít bez mužské opory a vychovávat sama dítě. “
„Není v tvé situaci. Ale má svůj vlastní osud, jak vidíš. Klidné údobí jejího života již skončilo a ona se musí rozhodnout sama.Ještě jednou tě prosím, nemluv ji do toho, ať se sama rozhodne.“
„Ale já bych si tak přála, aby byla šťastná,“ povzdechla si matka.
„Osud nelze změnit. A pak, co by ji to pomohlo?“
Matka měla tíživý pocit bezmoci a byla zklamaná.Přála své dceři, aby měla šťastnější život, než ona sama. Neměla nikoho jiného, než Martu a teď se má snad dívat na její životní zápasy? Však, kdyby si zvolila toho muže, jak o něm mluvila kartářka, zvykla by si. Nakonec by měla oporu. Nemusela by se sama starat o vydělávání peněz a jistě by i jaké dítko přišlo. Tak uvažovala, když odemykala dveře bytu a zouvala si v předsíni boty.
V bytě bylo ticho, jen hodiny hlasitě tikaly a o okenní tabule vyťukávat déšť své rytmy. Jedním pohledem se podívala na hodiny. Pět hodin. Měla by chystat večeři. Převlékla se do domácích šatů a vyndala z lednice kuřecí řízky.
Ale najednou se cítila tak unavená, malátná. Asi tím zážitkem. Musím si na chvíli lehnout, pomyslela si. Hned, jak položila hlavu na velký bílý polštář, oči se jí zavřely.
Ve snu uviděla náměstí a spoustu lidí.
„Dobrý den,“ pozdravil ji jakýsi hlas. Obrátila se a spatřila vysokého, hubeného muže v tmavém plášti.
„Dobrý den,“ odpověděla a nemohla se mu nedívat do očí.
„Probuďte se ze svých snů a nahlédněte do podstaty věcí, paní,“ řekl ji naléhavým hlasem.
„Nerozumím vám,“ odpověděla. Zvláštní bylo, jak se cítila lehká a mladá. Jakoby neměla za sebou celý život.Na nic nevzpomínala.
„To, co je dobré pro vás, nemusí být dobré pro každého. Vzpomínáte na svého Františka? Tehdy vám nebyl dost dobrý. Všichni vám mluvili do života, až jste ho opustila. I s dítětem. Myslela jste si, že všechno víte nejlépe a přitom jste přerušila dráhu svého dobrého osudu. Ani jste mu nedopřála, aby se těšil z vašeho dítěte.“
„To všechno moje matka.“
„Nesvádějte to na svou matku. Vy jste měla dvě volby. Jednu příznivou a druhou nepříznivou. A to jste věděla. Šla jste podle vůle lidí, ne podle vůle Prozřetelnosti.A tak to také dopadlo. Musela jste odejít ze svého rodiště, protože vás lidé pomlouvali a nakonec vás odvrhla i matka, protože neunesla tu hanbu.“
„Ale nakonec to dopadlo dobře.“
„Až do dnešního dne. A zase nasloucháte lidem, místo, abyste uvažovala jako milující matka. Co je pro vaše dítě nejlepší? Uvažujte a probuďte se konečně. Sama jste ji pomohla, aby mohla naplnit svou touhu a nyní se zase snažíte obrátit její život někam, kam ve skutečnosti nemá směřovat. Ona není jako vy. Pamatujte, že pokud budete dál pokračovat, jak dosud, zaviníte velké neštěstí.“
„A kdo jste?“ zeptala se, ale muž zmizel.
Trhnutím se probudila a zjistila, že spala sotva čtvrt hodiny. Byla z toho snu celá špatná. „Neměla jsem k té kartářce chodit,“ říkala si. Urovnala si zástěru a otevřela lednici, vyndala máslo a zeleninu a začala vařit.
„Takový sen!,“ pomyslela si dál, „ale něco na tom pravdy je. Bože můj, kdyby František tehdy nebyl takový slaboch, mohli jsme odjet někam spolu do jiného města a do dnešního dne být spolu i s Martou. Na narozeninách svého přítele se spustil s vdanou ženskou. Bylo toho plné město. Hrozný skandál. Nechtěla jsem se rozvádět. Ale matka pořád – je k ničemu, nakonec ti stejně uteče,kdo to jednou udělá, už to dělá pořád a budeš se potom o Martičku soudit. . Vždyť se k sobě nehodíte. Láska není všechno, ale jistota, jistota je důležitá. Dnes jsi zamilovaná, zítra bude všechno jinak. Najdeš si někoho, kdo se k tobě hodí, kdo tě nepodvede. Rozveď se, . Sama nezůstaneš. Ale všechno bylo jinak. Vyhnala jsem ho a nakonec jsem stejně žádné zastání ani u rodičů nenašla.“
V zámku zarachotil klíč.
„Ahoj, mami.“ Už z předsíně hlaholil Martin hlas.
„Ahoj, už vařím večeři.“
„Mám hlad jako vlk.“
Marta vešla do kuchyně a políbila svou matku na tvář.
„Tak jak bylo?“zeptala se dcery, která usedala za stůl.
„Výborné. Je to výborné. Zdá se, že se konečně dostanu k něčemu významnému.“
„To je dobře, Martičko. Nikam nespěchej. Na všechno je dost času. Dělej to, co si myslíš, že je nejlepší. Však víš, cesty osudu jsou položeny, jen záleží na tom, aby člověk šel životem z vlastní vůle a ne z vůle druhých lidí.“
Marta se podíval na matku, chtěla něco říci, ale ona se na ni dívala tak vážně, že jen pokývla a raději mlčela.
„Když nebudeš vědět kudy kam a všechno se ti bude zdát příliš těžké, ptej se hlavně sama sebe, Martičko, co je nejlepší.“
„A proč mi to všechno říkáš? Stalo se něco?“
Matka se usmála. Pohladila ji po vlasech a lehce poplácala po tváři.
„Jez a mlč.“
Za tři roky na to se Marta šťastně provdala a narodil se ji syn. Své lékařské dráhy se nikdy nevzdala. Matka ji až do své smrti neprozradila příhodu s kartářkou a neprozradila ji ani, co se ji tehdy snilo. Přestala jen vnitřně ovlivňovat vůli své dcery.
© Maura, 2008