20.08.2019 14:54

 

Zamrzelo ji, že ho pustila do toho počasí, aniž mu nabídla nocleh. Z jedné strany ji omlouvalo, že ho pořádně nezná a on nezná ji. Co by si asi pomyslel? Jaký je jejich vztah? Jsou přátelé? Ne. O tom se nedá jen tak mluvit. Znají se, jsou spoluautoři. Co by si asi pomyslel, kdyby mu řekla, klidně tu přespi. Z těch myšlenek znervózněla. Od počátku žádný z nich neplánoval, že mezi nimi vznikne milostný vztah, i když běžný čtenář by se nezlobil, nepovažoval by to za banalitu. Opřela se o opěradlo křesla a přivřela oči. Snažila si vybavit jeho podobu, jeho gesta a oči. Svou úvahu dokončila tím, že ho prostě nezná, ale ráda si s ním píše, že má zajímavé názory a že k ní vlídně hovoří. Nedala mu ani svou vizitku a on ji nedal také žádnou vizitku. On ví, kde bydlí, ona to neví, jen ví, že působí v Krkonoších. Nezná jeho příjmení a on nezná její příjmení. Jsou tu, ve svém světě inkognito. Čekala ovšem na odpověď na svůj nejnovější e-mail. Vysvětlila mu, proč se jí zdál ten sen a zároveň i vyslovila své přání se o některých věcech nebavit, zvláště, když jsou na útěku. Bylo deštivé odpoledne a Eva už pila čtvrtou kávu. Jen tak, ze zvyku. Před ní ležela kniha o malířství, kterou si ráda listovala a ještě raději přemýšlela o obsahu těch krásných děl. Prohlížela si tváře dávných lidí a opatrně obracela listy. Ticho přerušil zvonek. Eva vstala a šla ke vchodovým dveřím. Podívala se kukátkem, kdo to zvoní a rozpoznala tvář sousedky. Odemkla a otevřela dveře.

„Dobrý den, prosím vás, nezlobte se, že vás vyrušuji. V naší schránce byl omylem dopis adresovaný vám.“

„To se stává,“ řekla Eva, usmála se a přijala dopis, „děkuji vám.“

Sousedka se ale neměla k odchodu.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptala se Eva sice zdvořile, ale trochu rozmrzele.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat.“

„Tak se prosím ptejte,“ řekla Eva už netrpělivě.

„Všimla jsem si, že vás nedávno navštívil jeden člověk. Ne, že bych se chtěla nějak vtírat do vašeho soukromí. To ne,“ řekla sousedka, „víte, já ho znám. Mohu na chvíli dál?“

„Jistě,“ řekla Eva a úplně ji zamrazilo.

Sousedka vešla do předsíně a zavřela dveře.

„Ten pán je velká lékařská kapacita, pracuje v Krkonoších v tom moderním špitále. Léčil našeho tatínka, jezdili jsme tam za ním a on ho skutečně vyléčil. Jenže ztratili jsme na něho kontakty a moje maminka taky tak onemocněla. Nemáte na něho kontakt?“

Eva na ni zírala a byla skoro bez sebe. Jejich svět dostal trhliny. A pořádné.

„Ne nemám, ráda bych vám posloužila, ale opravdu nemám. Zkuste se zeptat v těch lázních, třeba ho tam znají.“

„To je dobrá rada. Zkusíme to. Děkuji vám.“

Když sousedka odešla, Evu zachvátil třes. Sedla si opět k té knize, kterou si před tím prohlížela a obrazy jí pluly před očima. Chvíli tak zůstala a pak začala přemýšlet – no a, tím se nic nemění. Co je mi potom. I kdyby byl kosmonaut. Uvařila si pátou kávu na uklidnění a všimla si, že dorazil e-mail od Martina.

Zdravím tě, Evo,

Děkuji ti za odpověď. Náš svět, milá Evo, dostal trhliny. Jak je zacelit? Tvá identita byla odhalena. Zahlédl tě totiž jeden člověk, který tě poznal a vykládal mi o tobě. Dobře tě zná. Dělal jsem, že mně to nezajímá, ale přiznám se, že jsem naslouchal se zájmem. To vůbec nevadí. Na naší věci se nic nemění. Vůbec nic. Jsme přeci úplně někde jinde a co se týče mně, já to nechci měnit. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět. Tak to teda víš. Pokusíme se tu trhlinu zacelit. Co ty na to říkáš?

Zdraví Martin.

Eva si pomyslela, že je to nějaké vyšší řízení a že to není jen tak. Vůbec ji nenapadalo nějaké kloudné řešení. Musí o tom přemýšlet a napsat nějaký rozumný e-mail. Musí napsat pravdu. Třeba to je k něčemu dobré, že to jeden o druhém ví. Vždyť se nic neděje. Nebo se něco dít bude a oba čeká nějaký úkol.

Zdravím Tě, Martine.

Ano, náš svět dostal pořádné trhliny a ty náš srazily do světa, z kterého jsme se snažili utéct. Ale jakou to má pro nás cenu vzhledem k našemu románu a našemu bytí v jiném světě? Tak dlouho jsme si drželi jeden druhého od těla, až prozřetelnost nás k sobě v tomto ohledu přiblížila. Tím nezmizí ani naše sny, ani naše dílo a naše práce pro ten paralelní svět, v němž hodlám setrvat. Jestliže o mně všechno víš, pak určitě chápeš, proč já jsem se snažila vzdálit a já chápu tebe. Já jsem se totiž také o tobě dnes dozvěděla totéž od sousedky, která tě zahlédla a nutně potřebuje kontakt na tebe. Prý jsi léčil jeho tatínka a úspěšně, ale nyní onemocněla její maminka a chce se na tebe obrátit. Jmenuje se paní Lhotová. Asi tak. Když jsem o tom o všem nyní přemýšlela, nic se neděje. Trhliny pěkně spravíme, zalepíme, zatlučeme a o těch věcech nebudeme mluvit. Souhlasíš?

Zdraví tě Eva.

Poslala e-mail a vzala do ruky obálku, otočila ji, protože chtěla vědět, kdo ji to posílá a pak ji rozlepila. Byla to pozvánka na konferenci, která se bude konat v hotelu v Krkonoších. Eva se rozesmála. To je dneska den, pomyslela si. Cesty se spojují a zase rozdělují. Třeba se setkají. Rozhodně není taktické, aby mu to hned napsala. Tak, to tak ne, tak to nepůjde. Jestli bude pěkný večer, napíše zase jednu kapitolu do románu O orosených růží. Určitě dostane odpověď. Pokud nebude večer příznivý, tak tu kapitolu napíše třeba zítra nebo jindy. Pozvánku si založila do desek a zavřela ji do stolu. Venku se stmívalo a vzduch se ochladil. Chtělo se jí spát. Když se sprchovala, tak ji napadlo, že ji asi čeká zase nějaký sen a ten si poznamená.       

Část 10. Sama mezi zdmi.

Už se stmívalo a Eva otevřela okno, aby pustila čerstvý vzduch do pokoje. Na ulici bylo prázdno a jen sem tam zabočil na vedlejší silnici vůz, na chvíli osvítil temný chodník a pak zmizel. Občas se objevila nějaká postava, která vedla na řemínku psa nebo dva lidé, kteří mířili domů nebo do té příjemné kavárny na rohu. Povzdechla si a zavřela okno. Od té doby, co píše Román o orosených růžích, se nehnula z bytu, pokud to nebylo nutné. Ráda se vracela do svého bezpečí a usedala k počítači, aby buď pracovala, nebo psala další pokračování. Necítila se nikdy tak, že by potřebovala přátele, ale přátelé potřebovali ji. A tak nacházela vždy, když přišla několik e-mailů a na to si uvařila kávu, aby si zbystřila hlavu. Vlastně, na nikoho se neobracela, tak dokonale existovala jen v tom paralelním světě, když  to bylo vůbec možné.

Nevěděla, jak žije Martin a ani o tom nepřemýšlela. Většinu času, který spolu trávili, byli na útěku a nemluvili o ničem, co připomínalo jejich život před útěkem. Čím víc o tom mlčeli, tím jim před očima rostl svět zapomenutých zahrad, opuštěných rybníků, polámaných letitých stromů na opuštěných místech jako důkaz, že tam už dávno nikdo nechodil. Když spolu mluvili, tak jen o tom a nešlo jim o to, aby zkultivovali ta místa, na to neměli dost sil, ale aby chtěli, aby zůstala tak tichá, jakými byli, když je objevili. Martin jednou řekl – je to krásné, tak to bylo krásné a kdysi, když ještě psali básně jí Martin napsal, že nenávidí tento toxický svět, a proto oba odešli, protože si to přáli oba z téhož důvodu. Být v tichu a být tišší. Jednou ji Martin napsal, že by pokládal za štěstí, kdyby se jednou objali. Eva mu e-mailem odpověděla, že určitě je někde nedaleko místo tak tiché, tak opuštěné, tak zapomenuté, že jejich objetí bude to jediné, co ještě je to místo schopno zažít. Když o tom všem nyní přemýšlela, popadla ji vnitřní úzkost. Napadlo ji, že budování toho paralelního světa  nemůže probíhat na troskách toho světa, z kterého utekli, protože ty trosky budou k nim stále volat, naléhat, prosit a prostupovat jejich mysl. A v tomto hlubokém přemýšlení ji vyrušil zvuk příchozí zprávy. Martin posílá zprávu.

Zdravím tě, Evo,

Já z Tebou souhlasím, ale považ že nemůžeme svůj svět stavět na troskách toho světa, z kterého jsme utekli. Pořád by k nám volal, pořád se připomínal, pořád se ozýval a tomu musíme udělat přítrž. Ten nás svět není bez života, ale současně se k životu hlásí. To znamená, jak o tom uvažuji, že má naději dojít k nesmrtelnosti. Nejděsivější ze všeho, co obnáší ten svět, z kterého utíkáme, je jeho smrtelnost. Ten hrůzný příslib zániku už nechci prožívat a ty určitě také ne. Jenže jak to udělat? Myslel jsem na to, že je třeba vymyslet způsob života v našem světě a zavrhnout způsob života toho světa, kterému unikáme a zatím jsme se na to neptali a ani to nevymysleli. Tak proto bude tak těžké ochránit nás svět a zavrhnout ten svět plný utrpení a smrti. Máš nějaký nápad? Napiš.

Zdraví tě Martin.

Eva četla e-mail pořád dokola. Ani si nepoložila otázku, jak pronikl do hloubky jejích myšlenek. Možná, že je to právě ono, co jejich vzájemnost charakterizuje. Vstala od stolu, šla k oknu, rozhrnula záclonu a podívala se na oblohu. Těžké mraky skrývaly třpyt hvězd a mezi nimi proplouval měsíc. Chvíli se ukázal, chvíli byl zahalen do mraků. Evu napadlo, zda lze popřít existenci planet, nebes, vod, přírody i lidí, když jsou sami jejich nedílnou součástí. Ale ten svět, z kterého utekli, je plný násilí, bolesti, nespravedlnosti, zla, závisti, chamtivosti, a to je ten důvod, proč se ho oba snaží opustit. Vzpomněla si na to, jak ji babička jednou vyprávěla o Božím království. Moc tomu nerozuměla, ale napadlo ji, že ty podmínky, o které oba usilují, jsou v porozumění toho místa, prostoru, kde bude ležet vlk vedle beránka. Nic jiného ji nenapadá. Ale nyní si je jistá, že to, o co usilují je někde připraveno už dávno, takže to není nic zvláštního a že nedělají nic zvláštního, a i když o tom nikdy nemluvili, je to kdesi připraveno.  

Zdravím tě, Martine,

Děkuji Ti za tvůj e-mail. Já mám na něj odpověď, ale ještě jsem si ji srozumitelně nezformulovala. Myslím, že bychom se měli sejít a tyhle myšlenky probrat. Nebude to tak těžké, jak bychom si mohli oba myslet. Já ten nápad mám. Jednou, ještě na škole jsem četla dvoudílné dílo O Boží obci. Je to tak těžké čtení, ale jedno vím, že to, o co se snažíme, bylo už dávno popsáno. To znamená, že nevymýšlíme něco nového, ale snažíme se vstoupit do připraveného, existujícího. Není třeba se snažit zacelit trhliny v našem světě, jak jsme si oba mysleli, ale je třeba pochopit plně, o co jde. Třeba to pochopíme a třeba se nám podaří i do toho světa vstoupit.

Zdraví tě Eva.