Část 7. Cesta za orosenými růžemi.
Oba jsme přijeli včas a setkali se na pěšině, která vedla kolem potoku. Svěží vzduch a mírný vítr si pohrával s uvadající trávou a topoly, které se tyčily před námi a krásně voněly. Někde z dálky byly slyšet kostelní zvony. Byli jsme úplně sami. Vzali jsme se za ruce a on mne vedl do své zahrady.
Růže byly ještě svěží, ale byla na nich vidět už před podzimní únava. Protože bylo brzy ráno, zářily na nich kapky rosy jako démanty.
„Není škoda je teď stříhat?“ zeptala se tiše.
„Jsou krásné viď?“ řekl Martin, pustil její ruku a šel si přivonět.
„Ano, zvlášť, když jsou tak orosené,“ řekla Eva.
„Na ně neplatí čas, který známe ze života. Všechno tu jde pomaleji.“
„Ano, všechno tu jde pomaleji,“ povzdechla Eva.
„Zdáš se mi nějaká smutná. Copak tě tak rozesmutnilo?“
„ I když se snažím nebýt v tom světě, přesto se mne pořád nějak dotýká. Tady není žádný důvod pro strach, úzkosti, smutné myšlenky, ale tam to existuje.“
„Řekli jsme si, že se o tom tam nebudeme bavit. I když jsme tam všechno zanechali a nic nevzali s sebou. To si pamatuj, Nic jsme nevzali s sebou.“
„Ano, to si budu vždycky pamatovat,“ řekla a usmála se.
Přistoupila k růžovým keříkům a jemně se jich dotýkala. Růže se rozvoněly jakoby ani nepřicházel podzim.
„Je to stejné, jako loni „řekla.
„Tady není žádné loni, odpověděl.
Vzal ji kolem ramen, což nikdy před tím neudělal a vedl jí do domu.
„Dáme si kávu, co myslíš?“
„Dala bych si.“
Postavil na sporák starodávnou konvici a zapnul ho. Voda se za chvíli vařila. Připravil šálky, postavil je na prostřený stůl a přidal cukřenku
.
Eva se zasnila, jak popisoval všechno do emailu, co dělal a viděla to všechno před sebou.
„Nechtěla bys ses po kávě trochu projít?“ zeptal se.
„Ráda, jsem zvědavá, kam mne zavedeš.“
„Půjdeme spolu luční cestou:“
„Dobře. A kam ta cesta povede?“
„Kamkoli, neboj se, já se tu vyznám.“
„Je vůbec možné tady zabloudit?“
„Tady ne, ale tam ano,“ řekl.
Evu polily slzy a dvě dopadly na klávesnici. Odmlčela se.
„Cítíš, jak voní heřmánek?“ zeptal se.
„Ano, cítím,“ odpověděla.
„Myslíš, že v tomto světě existuje stejná láska, jako v tom, který jsme opustili?“
„Tak nad tím jsem nepřemýšlela,“ napsala a usmála se.
„Já si myslím, že v tomto světě je samá láska, samé štěstí, samá radost, volnost a svoboda.“
„Možná, že máš pravdu, proto si můžeme tak psát, můžeme tak přemýšlet a můžeme vzájemně cítit blízkost. Kdo ví, co nás v tom, světě, který jsme opustili, rozdělovalo.“
„Třeba by náš rozdělovaly názory na důležité otázky života. Tady je všechno jedno. Tady všechno plyne, tak pomalu, tam se všechno řítí někam a nikdo neví, kam.“
„Ano, Martine, v tom je ten rozdíl, a proto jsme tady.“
„Už jdeme tak dlouho, a přesto nejsme unavení, nejsme žízniví a ani hladoví.“
Eva se soustředila na své myšlenky a takové pojmy, které napsal, si nepřipouštěla.
„Držím tě kolem ramen a cítím tvou vůni.“ napsal.
„Já také,“ napsala.
„Smím tě políbit?“ zeptal se.
„Smíš,“ napsala v dojetí.
„Víš, to ty orosené růže nás tak dojaly. Čekaly na nás v celé své kráse, aby nám daly pocit radosti a blaženosti,“ napsal.
„Ano, taky si to tak myslím.“
„Až se zase sejdeme, bude to možná jiné. Když přijedeš za mnou, abychom udělali korektury, půjdeme zase do té naší kavárny,“ napsal.
„Nebo jinam. Ale ne ke starému altánu.“
„Dobře, platí.“
Zdálo se, že svůj výlet naplnili. on se odmlčel a ona čekala, zda ještě něco napíše. Nedívala se na monitor, ale do oken, protože přicházel večer a v některých oknech se rozsvítila světla.
Ještě se jí nechtělo do světa, který dobrovolně opustili, ještě ne, řekla si v duchu a cítila úzkost.
„Evo, proč nic nepíšeš?“ zeptal se ji.
„Přemýšlím. Zatímco v našem světě je plno jasu, tady se blíží večer a světla v protějších oknech se rozsvěcejí. Nevím, kam teď jít, zabloudila jsem ve smyčce.“
„Co bys tomu řekla, kdybych najednou zazvonil na tvůj zvonek?“ zeptal se.
„Tak bych tě pustila do domu, ale jen proto, abych setrvali v našem světě.“
Ticho prořízl zvonek, až se lekla. Zvedla domácí telefon a uviděla ho dole stát. Stiskla tlačítko a celá se chvěla. Otevřela dveře a on dobíhal poslední patro.
„Martine, jak je to možné?“ zeptala se.
„Měl jsem v Praze jednání.“
„Už mi nic nevysvětluj. Pokračujme.“