Čas vlků a ovcí - 3. a 4. díl
3.
Začalo se stmívat. A Robert seděl u počítače a něco psal. Od té chvíle, co jsme spolu vešli do domu, nepromluvil a já ho nechtěla rušit. Šero se pomalu rozlévalo po pokoji a obrazovka modře svítila, bylo to až morbidní.
"Nemáš chuť na kávu?" zeptala jsem se, protože jsem nemohla vydržet to ticho.
"Uvař," řekl stručně a ani se neotočil. Šla jsem do kuchyně a rozsvítila světlo. Přemáhala jsem se, abych nevybuchla. Buď je stále mimo dům nebo je doma a skoro na mne nepromluví, přitom mu nemám sama co říci.
Když jsem nesla uvařenou kávu na podnose zpět do jeho pracovny, četl si nějaký text na monitoru a kouřil.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se znovu.
"Ne, ani ne."
Jeho odpověď byla jasná a já usedla do křesla a složila ruce do klína. Uvažovala jsem, jestli se ho nemám zeptat ještě na něco, jen abych z něho vyloudila odpověď.
"Myslím, že bychom měli jít v sobotu do divadla," řekla jsem. Otočil se ke mně a jeho oči se zabodly do mých. Nebyl to nepřátelský pohled, to ne, ale jaksi zkoumavý a nepříjemně mne mrazil.
"Irmo, my nemůžeme chodit do divadla."
"Proč?"
"Podívej se, Jsou jisté věci, o kterých nemohu mluvit ani s tebou. Sama víš, jaká pravidla mezi námi platí."
"Ale ty jsi mi neřekl celou pravdu o sobě," řekla jsem podrážděně.
"Nabídl jsem ti život, jaký nemá žádná žena. Můžeš si dělat, co chceš, tedy v určitých mezích."
"Ale ty meze jsou příliš těsné, Roberte. Vždyť je tu prázdno, ticho a pusto."
"Zvykneš si."
"Copak si mohu zvyknout na život bez lidí, bez společnosti, bez přátel?"
"Ano, můžeš. Jsem o tom přesvědčen. Protože ty jsi rozumná a chytrá žena."
"Chybí mi kontakt s lidmi."
"Nevíš, co mluvíš,. Irmo. Tobě chybí pouze to, co si představuješ, že je normální, běžné. Ale takový svět není pro nás."
"Co je tedy pro nás?"
"To, co spolu žijeme. Máme krásný dům, nádhernou zahradu, žádné velké starosti."
"Možná, že mi chybí právě ty starosti. Roberte, co vlastně děláš?"
Odmlčel se. Sklonil hlavu a přivřel oči.
"Odpověz mi. Proč musíme žít v izolaci a nesmíme se s nikým stýkat? Proč k nám nesmí chodit návštěvy a proč se nemilujeme?"
"Irmo,. Když si vzpomenu na naše seznámení, byla jsi ke všemu svolná. Myslel jsem si, že takový život přijmeš bez problémů. Proč najednou máš tolik otázek?"
"Protože cítím prázdnotu."
"A kdybych ti řekl, co dělám, kdybych ti řekl, proč takto žijeme, kdybych ti prozradil všechna tajemství, byla bys šťastnější?"
Na to jsem neměla co říci.
"Irmo, pak bys hledala včerejší den, kdy jsi žila v nevědomosti. Pak teprve bys neměla klid a pokoj. Jsou věci, o kterých je lépe nevědět a věř mi, že tě mám upřímně rád. Až jednou nebudu na tomto světě, budeš vzpomínat na náš klidný dům a bezstarostný život v tichu a klidu. Svět za tou bránou, kam se tak často díváš, je jiný. Ale ve skutečnosti ti nechybí. To mi věř."
"Můžeš mi odpovědět na mou otázku?" zaútočila jsem, " ty nejsi obchodník, Roberte. Ty ani neděláš žádnou běžnou práci. A proto tu jsme zavřeni a obklopeni nicotou. Možná, že bych to tajemství chtěla s tebou nést, byť by bylo tíživé. Jsem tvá žena, ne tvá zajatkyně a přítelkyně. A já chci tvou ženou ze vším všudy."
Robert vstal a přecházel místností. Byl najednou neklidný, ale neměl a mne zlost. Určitě pochopil, že tak nemůžeme spolu pokračovat.
"Stejně se to jednou dozvím," pokračovala jsem.
"Určitě ano," odpověděl.
"Je to tak tajné, že jsi musel lhát i mému otci, když jsi se představoval?"
"Ano, je to tajné, Irmo. A kdybych ti cokoliv prozradil, vystavil bych se velkému nebezpečí."
"Nemám to komu říci," zasmála jsem se ironicky.
"Myslel jsem si, že k tomuto rozhovoru nedojde,. Že budeš prostě respektovat naši úmluvu," řekl tiše.
"Roberte, pochop mne, že mám strach, že jsem nejistá a že ani nevím, co vlastně mezi námi je."
"Láska, Irmo. Mluvili jsme o tom a vzali jsme se z lásky. Tehdy jsem doufal, že je to pravda. Ale teď začínám pochybovat, že jsi všechno správně pochopila."
"Asi ne."
Trvala jsem na tom, aby mi odpověděl.
"Nechci tě ztratit."
"Nechápu, proč bys mně měl ztrácet, když mi řekneš, co děláš, jak vyděláváš peníze a proč se nestýkáme s lidmi. Je to snad něco hanebného? Něco nečestného nebo nezákonného?"
"Ani jedno, Irmo," řekl přesvědčivě, " nemáš se čeho obávat."
"Byl jsi tím, čím jsi nyní, než zemřela tvá první žena?"
"Ne," odpověděl.
"A proč jsi se tím stal, čím jsi?"
"Irmo, nenaléhej na mne, prosím tě."
"Dobře, nech mne v nejistotě."
Umyla jsem nádobí a nachystala jsem se ke spánku. Ale celou dobu jsem myslela na náš rozhovor. Asi má pravdu, že bych to neměla vědět, ale jsem současně klidná, že to není nebezpečné a nebo to alespoň neohrozí náš život. V každém případě bylo užitečné se dozvědět, že mne miluje. Že nejsem jen součást tohoto domu a že utajováním některých věcí chrání mne a také vše,k co souvisí s naším společným životem. Uklidnilo mne to.
4.
Ráno jsem byla překvapená, že je Robert stále doma a nikam neodjíždí. Stál u okna v županu, kouřil a pozoroval oblohu.
"Ty nikam nejdeš?"
Zavrtěl hlavou.
"Už jsi snídal?"
"Ano."
"Myslela jsem, že bychom mohli zasadit na zahradě pár rybízových keřů," řekla jsem z kuchyně.
"Máš pravdu. Mohli bychom objednat nějaké keře v zahradnictví."
"A také bych si přála mít záhon růží," řekla jsem.
"Ale musíš se naučit se o ně starat. To není maličkost."
Při této větě stál u mne a pomáhal mi uklízet nádobí.
"Jak jsi daleko s tím překladem?"
"Je to velmi obtížné," řekla jsem.
"Měla bys na tom pracovat, Irmo. Všechno ostatní pust z hlavy a nedělej si žádné starosti. Když to zvládneš, zajistíš si dobrou práci a slušně placenou. Za ty peníze si můžeš pořídit to, co tě opravdu těší."
"Roberte, co kdybychom si udělali výlet do přírody? Jeli bychom autem. Vybrali bychom si nějaké pěkné místo."
"Až bude tepleji. Už jsem na to myslel."
"A ty budeš teď doma?"
"Myslím do konce týdne. Pak na pár dní zase odjedu."
"Kam?"
"Do zahraničí."
Řekl to klidně a já ho nechtěla dráždit dalšími otázkami.
"Nechtěla bys někdy pozvat svou matku?"
"Nechtěla," řekla jsem rezolutně.
Pokrčil rameny a už se mne na nic neptal. Oblékl se a šel do zahrady. Dívala jsem se na něho přes okno a cítila jsem, že je pro mne jediným člověkem, ke kterému cítím přátelství, příchylnost a lásku. Ale nevím, zda je to ta láska, o které se mluví mezi lidmi. Vzala jsem si bundu a šla za ním.
"Myslím, že tu vybudujeme malou pergolu. Až bude v létě horko, můžeš v ní přebývat."
"To je skvělý nápad."
"Máš pravdu, Roberte, že by mi ten dům a klid a ta harmonie chyběly. Musím si na to zvyknout."
Vzal mne kolem ramen a políbil na spánek.
"Nebude to tak pořád. Jednou přijde doba, kdy tu budeme spolu a všechno se změní k dobrému."
"Věřím ti," řekla jsem a stiskla mu ruku.
Asi v šest hodin měl Robert telefon. Když skončil hovor, řekl, že musí na chvíli odejít a že se vrátí kolem desáté hodiny. Šla jsem si brzy lehnout a probudila jsem se kolem půl noci. Robert doma nebyl. Zachvátila mne panika. Strach a zoufalý pocit, že ho už nikdy neuvidím. Seběhla jsem na zahradu a zjistila jsem, že jeho auto stojí na cestě před garáží. Vůbec jsem si uvědomovala, zda jím odjel a nebo odešel pěšky. Teprve nyní jsem pochopila, že jsem v tak zoufalé situaci, že nesmím nikomu zavolat, že se vlastně nedozvím, co se stalo, že nepřišel, že nikoho z jeho okolí neznám a ani nevím, kam odešel a s kým se měl setkat. Napadlo me, že mohl nechat vzkaz na obvyklém místě. Běžela jsem do domu a rozsvítila v kuchyni. Na stole však žádný dopis neležel.
To znamená, že se od té doby nevrátil.
Nesmím panikařit, říkala jsem si, on se určitě někde zdržel a nebo musel odjet. Musím zůstat klidná. Pustila jsem si televizi, zrovna běžely noční zprávy. Napínala jsem smysly, jestli neuslyším zvuky, které by napověděly, že přichází, ale v ulici bylo mrtvo.
Něco se stalo, říkala jsem si, Určitě ví, že mám o něho strach a kdyby byl v pořádku, ozval by se. Jeho mobil ležel na stolku. Vzala jsem ho do ruky a hledala v seznamu jména lidí, které bych znala, abych se mohla zeptat, jestli ho neviděli a nebo jestli nemají o něm zprávy. Ale žádné známé jméno jsem nenašla.
Ta prázdnota! Byla dvojnásob těžká po tom hovoru, který jsme spolu vedli. Už, už náš vztah nabíral jasnější kontury a najednou se zase propadám do neznámé hloubky, v které se neumím orientovat a bloudím v myšlenkách po známých místech, kde by se mohl skrývat před mýma očima. Byly dvě hodiny, v ulici stále tma a ticho, jen noční vítr pohyboval větvemi stromů a já si pořád říkala, že musím zůstat klidná a čekat. Nic jiného se ani dělat nedalo.
Klesala jsem už únavou, když jsem zaslechla jeho kroky na písčité cestě. Běžela jsem mu naproti. Držel se za rameno.
"Roberte," zašeptala jsem.
"Pomoz mi do schodů."
"Jsi raněn?"
Neodpověděl a mně bylo jasné, že nesmím klást žádné zbytečné otázky. Až v domě jsem zjistila, že je postřelený.
Rána byla hluboká a hodně krvácela. Nevěděla jsem si s tím rady.
"Neměli bychom zavolat lékaře?"
Zavrtěl hlavou.
"Zkusím to zastavit a ošetřit tě."
Našla jsem v lékárničce v koupelně všechny potřebné věci, ale nebyla jsem si jistá, zda se mi podaří ho správně ošetřit. Neuměla jsem to. S jeho pomocí jsem však krvácení zastavila. Kulka prolétla ramenem a zanechala po sobě ošklivou, zející ránu. Uložila jsem ho na lůžko a sedla si k němu. Kdybych se alespoň naučila kdy modlit, tak mi jen zbývalo sledovat každý jeho dech a sten a třást se strachy, jestli se jeho stav nezhorší. Ráno, kolem sedmé hodiny, se probudil a řekl mi, abych sbalila všechno nejnutnější, že musíme na pár dní odjet. Udělala jsem všechno, jak řekl a na nic jsem se neptala. Ještě jsem mu převázala ránu a zjistila jsem, že se zatím nezanítila. Ale jistě trpěl velkými bolestmi.
"Nemůžeš řídit," řekla jsem,
"Já vím. Musíš to zvládnout sama."
Byla to jedna z nejhorších nocí, které jsem s ním prožila. Strach o Roberta střídaly obavy z budoucnosti. Dojeli jsme na místo, které si zvolil a řekl, abych vystoupila a zazvonila a dveře domu, který vidím před sebou. Učinila jsem tak a za chvíli vyšla nějaká žena. Robert vystoupil z vozu, ale musel se opřít o kapotu. Ona spěchala k němu a podepřela ho. Chtěla jsem jít za ním.
"Vrať se domů, má drahá."
Řekl to tak rozhodně, že jsem nemohla říci ani slovo a odpor.