Čas vlků a ovcí - 9. a 10. díl
9.
Ráno pršelo a mne popadal zvláštní smutek a poprvé za celou dobu jsem cítila únavu a vnitřní neklid. Hned od rána, říkala jsem si, jak bude vypadat celý den? Určitě na mou náladu měla vliv i ta trapná skutečnost, že se zase budu stěhovat. Nesmím se s ničím příliš zžívat. Rychlé střídání pobytů mi usnadní cestu k nezávislosti na prostředí i myšlenkách, které mne stále provází a některé i nemilosrdně útočí.
Nuže, snídaně, sprcha a překlad. Uvědomuji si, že v podvědomí ten román začínám nesnášet. Je příliš vykonstruovaný a příliš se rozlézá do všech koutů, aniž by čtenář se mohl o něco zachytit. Anna, oběť, Artur, nezodpovědný floutek a ostatní postavy jsou nudné. Ale – nesmím se tím zabývat. Prostě, přeložit a odeslat.
Jak asi vypadá autor? Je to starší muž a nebo mladíček, který se uvolil k napsání takového škváru za pěknou odměnu, aby se mohl třeba oženit a nebo vystudovat?
Tyto úvahy mi táhly hlavou, když jsem vcházela do své pracovny a můj prví pohled zabloudil k uplakaným oknům. Za nimi se v dálce v mlhavém oparu vlnily kopce a sem tam jsem zaslechla ptačí pípnutí. No, raději jsem zapnula počítač a otevřela rukopis. Ne, síla mi docházela. Zdálo se mi, že jsem zapomněla všechno, co jsem už přeložila a chyběla mi návaznost. Tak znovu. Vstala jsem a přešla několikrát místnost. Až odsud vyjdu, už si nikdy nebudu připomínat, co jsem v tom domě zažívala, říkala jsem si. Ale možná, že bude ještě hůř.
Další události mi daly za pravdu. Po celém domě se rozeřvalo poplachové zařízení a já jsem se hrozně vylekala. Uvědomila jsem si, že přichází někdo, kdo není v žádném případě vítaným hostem. Popadla jsem rukopis, zhasla počítač a snažila jsem si uvědomit, kudy vedou dveře do úkrytu. Musím vlevo po schodišti. Ale potichu. Pod schodištěm byl poklop, který jsem rychle otevřela a vklouzla do něho, stačila jsem ho za sebou zavřít. Zapadl tak ideále, že by ho nezasvěcený člověk nenašel, protože zcela přesně splynul se vzorcem parket. Jestli ovšem někdo z těch, kteří mne hledají, nemají podrobný plán domu.
Obklopila mne tma a vlhký vzduch nevětraných prostor. Nahoře jsem slyšela rány na dveře, střelbu a dusot těžkých bot. Držela jsem knihu v náruči a tiskla k sobě zuby, protože strach a nesmírná úzkost mne roztřásly natolik, že jsem sotva stála a nohou. Jsem zoufalá! Jsem ohrožená, nešťastná a opuštěná. Jistě mne zde najde Artur a odvede mne někam do bezpečí. A nebo ho ti lidé zastřelili. To by byla vůbec ta nejhorší varianta. V té a chmurných myšlenkách jsem si všimla, že do prostoru vnikla postava, která me chytla za ruku a přikryla ústa.
"Artur," zašeptal ten hlas a já ho hned poznala. Bože, jak málo stačí ke štěstí.
"Musíme odtud," řekl a vedl mne dlouhou chodbou. Už nemluvil a já jen hleděla, abych si v té tmě nezlomila nohu.
Vyšli jsme z úzkého tunelu přímo do lesa. Otočila jsem se.
"Dům je obklíčen," řekl a já se raději zase odvrátila.
"Kam jdeme?"
"Do bezpečí."
Musela jsem mu slepě důvěřovat a tak jsem nechal pochybnosti uplynout v myšlenkách. Byla mi zima, protože jsem měla a sobě vlastně jen domácí šaty.
"Vidíte tam ten srub?" řekl a ukázal před sebe.
"Vidím."
"Tam se skryjeme. Uvidíme, zda se v noci dostaneme ven a budeme pokračovat v cestě do nového úkrytu."
Trvalo to ještě půl hodiny, než jsme za sebou zavřeli těžko dveře a já klesla zmožená na širokou židli u velkého stolu.
"Je to tu zařízené, musíte se převléci,"řekl. Šel do jedné z místností a zachvíli mi přinesl rifle, velký svetr a bundu. Zřejmě to bylo oblečení nějakého muže, vyššího a mnohem silnějšího, než jsem já. Ale podařilo se mi si oděv upravit tak, aby mi nepřekážel v pohybu a nepadal pomocí spínacích špendlíků, které jsem našla v šuplíku v kuchyni. Bylo tam ještě více užitečných věcí, které jsem sbalila na cestu. Náplasti, jodová tinktura, nůž a nůžky, provázek a baterka s náhradními bateriemi.. Neměla jsem vůbec představu, jak to použiji, ale tušila jsem, že ta noční cesta nebude jednoduchá.
"Dáme si čaj a pak se pustíte do překladu. Pokusím se text odvysílat."
"Dobře," řekla jsem a zapálila jsem plynový hořák postavila konvici s vodou. Našla jsem dva hrnky a krabičku s čajem v sáčcích.
"Začíná se to komplikovat," poznamenala jsem.
"Ani ne, ti jdou po nás od začátku. Byla to jen otázka času, kdy nás vyčuchají. Mají velmi dobré prostředky, my jen instinkty. Zatím se nám dařilo se jim vyhýbat. Ale jestli se dostaneme do nového domu, máme na několik dní vyhráno."
Nechce se mi už odněkud utíkat, pomyslela jsem si.
"Nebojte se, všechno brzy skončí. Jen co se Robertovi podaří ukončit akci. Ale ani tehdy nebudete zcela v bezpečí."
Pokrčila jsem rameny. Neuměla jsem mu na to odpovědět.
"Tady je ten čaj," řekl jsem a postavil jsem na stůl dva hrnky.
Pili jsme mlčky a každý z nás přemýšlel o svých problémech.
"Tak já se pustím do překladu. Snad se mi to podaří bez slovníků."
"Jistě, protože text znáte."
Vtáhla jsem rukopis a čistý list jsem zapisoval text. Uvědomila jsem si, že mne to uklidňuje a tentokrát jsem ad příběhem nepřemýšlela. Byla jsem si jistá, že je to přesné. Podala jsem mu popsaný list papíru.
"Ráda bych se prospala."
"Jistě, až budu hotov tak si také na chvíli lehnu."
Ukázal mi na horní patro, které zřejmě skrývalo místnost pro spaní.
"Přijdu vás vzbudit, až se setmí a pak budeme pokračovat v cestě."
Nemyslela jsem na to, co bude za chvíli. Pro mne bylo nyní nejdůležitější jen spát a spát. Únava je signálem k odpočinku. Kdo ji přemáhá, je blázen, protože síly nelze nahrazovat jednorázovým vyspáním. Jako i lásku nelze nahradit přitakáním k těsnému styku. Všechno asi souvisí ze vším, Jsou to síly v člověku, stálé, zákonité a přísné.Mají svůj pořádek čas. Jakékoliv přeskakování se vymstí. I malá únava může způsobit katastrofu ve chvíli, kdy má být člověk ve střehu. A já ve střehu jsem. Nikdo mi dosud neřekl, na jaké straně mám stát a tak já stojím na své. To ostatní, co se děje kolem, je kulisa. Jsem, jak si stále uvědomuji, ve hře klidí, které neznám.Dokud mne potřebují, tak přežívám. Protože jsem s nimi na jedné parketě. Visím s nimi na jednom laně nad propastí naše přežití závisí n každém z nás. Ale cena života, i v této situaci, tak vysoká, jakou má právě pro mne. Ne pro ostatní. Jsme smečka, která táhne za jeden provaz, dokud má cíl. Tím cílem je přežít. U někoho je to silnější u druhého třeba méně. Musím si dát pozor na okamžik, až se začne smečka dělit. Tím se asi začne měnit i hodnota cíle.
Usínám a nedělám si starosti. Slyším šumění větru ve stromech a to mne uklidňuje.
Dále: část 10
10.
Jemný dotyk na rameni mne probudil a z hlubokého spánku
"Vstávejte, máme nejvyšší čas."
Na stole byly hrnky s uvařeným čajem a já jsem k němu vděčně pohlédla.
"No, kdo ví, kdy si zase nějaký dáme. Máme před sebou pěkný kus cesty."
"To půjdeme pořád lesem?"
"Jistě. Zmateme tak stopy. Ještě máme dvě stanoviště, kde můžeme přespat, umýt se a najíst. A pak už je to kousek do cíle."
"Jsem tak unavená," řekla jsem.
"Brzy se z toho dostanete. A pak se všechno zase změní k dobrému."
Vyšli jsme ze srubu. Artur zahladil po nás stopy a vyšli jsme do hlubokého lesa. Nejvíc mně vadilo to hrozné vlhko. Bylo také namáhavé se vyhýbat překážkám. Spadlé větve, zřejmě po nějaké bouři, klouzavé listí a vystouplé kořeny. Vedl mne a oba jsme zase mlčeli. Za chvílí jsem slyšela zvuk vrtulníku nad námi.
"K zemi," řekl tiše Artur a oba jsme padli do studené mokré vysoké trávy.
Chvíli kroužil a rozsvícenými palubními světly nad námi a já jsem se chvěla strachy. Co kdyby začali střílet? Leželi jsme tak půl hodiny, než se konečně vrtulník vzdálil a zrychlili jsme krok.
"Ještě půl hodiny a dojdeme k jeskyni. Trochu se usušíme a pak vyrazíme. Není skoro vidět na cestu. Držte se za mnou."
Šla jsem za ním jako ovce za pastýřem. Zima mnou třásla a také se dostavoval pocit těžké únavy. Snažila jsem se ji přemoci, ale cesta byla obtížná, jen s námahou jsem rozeznávala překážky na cestě a instinktivně odhrnovala větve visící ze stromů. Konečně byla před námi jeskyně.
"Snad tam nejsou žádná zvířata," řekla jsme tiše.
"Určitě ne. Ale oheň si asi nepálíme, všechny větve jsou mokré. Mohli by uvidět dým a to by bylo asi po nás."
"Uvidíme na místě," řekla jsem, odhodlaná tu situaci řešit. Sotva jsme vklouzli dovnitř, měla jsem pocit, že jsme vyhráli půl světa. Bezpečí, to je ten nejlepší pocit, který nyní znám. Chvíli jsme seděli na kamenech a oddychovali.
"Asi nás stále hledají," řekla jsem tiše.
"Určitě," řekl a vstal, aby našel suché klestí a mohli jsme zapálit ohýnek.
"Stejně je to divné. Ani nevím, co hledají."
Neodpověděl, ale bylo mi jasné, že to dobře ví.
Zachvíli se vrátil s větvemi, které nalámal a pokoušel se zažhnout oheň. Nešlo to.
"Necháme to být. Zachvíli vyrazíme a za hodinu bude v prvním stanovišti. Je to stará opuštěná hájovna. Jsou tam zásoby a šatstvo. Převlékneme se a tohle, co máme na sobě, musíme zakopat nebo zlikvidovat. Důležité je, abychom nezanechali za sebou stopy."
Ten kámen, na kterém jsem seděla, nebyl už tvrdý. Byla jsem ráda, že mohu alespoň chvíli odpočívat. Domnívala jsem se, že další cesta bude ještě daleko těžší, protože zacházíme stále hlouběji a hlouběji do lesa.
"Jen doufám, že nepřijde nějaká změna počasí," řekl.
"Co se už může stát?"
"Vy nevíte, co jsou bouře vˇtěchto hvozdech."
Nevím, co jsou bouře ve hvozdech, ale vím, co je bouře mém srdci. Kdybych alespoň měla naději, že potkám brzy Roberta. Ta touha po něm mne drží na nohou. Artur by mi určitě řekl, kdyby se s ním stalo něco zlého.
"Tak jdeme," řekl a vyrazili jsme na další cestu.
"Držte se za mnou," řekl zase a já ho poslechla. Nemýlila jsem se. Les zhoustl a bylo těžké se držet cesty, ale on šel neomylně dopředu a já mu důvěřovala. Vší silou jsem ovládala únavu, spánek, úzkost a strach. Konečně se před námi objevila mýtinka a na ní stavení. Byla naděje, že se umyjeme a uložíme k spánku. Artur otevřel dveře a podíval se dovnitř. Pak na me mávl rukou. Všechno jsem v té tmě rozeznávala pozoruhodným způsobem. Vklouzla jsem dovnitř a on za námi zavřel.
Rozsvítil svíčku. Okna byla zatemněná, takže světlo nemohlo pronikat ven.
"Tak, tam, naproti je příslušenství. Musíme se umýt e studené vodě, protože kotel nefunguje. Převlékneme se do čistých šatů a půjdeme spát. Zítra ráno uvidíme, jestli můžeme pokračovat do dalšího stanoviště a nebo to necháme zase až na večer. Hlavně odpočívejte, spěte a buďte klidná."
A kde bych ten klid asi vzala, myslela jsem si. Nicméně jsem všechno udělala tak, jak řekl a jak jsem ulehla, tak jsem ztratila pojem o světě.
Zdál se mi sen. Vím to, ale nepamatuji si na něho do detailu. Jen to důležité – držela jsem v ruce zbraň. Ten, na koho jsem měla střílet, byl v dálce a nemohla jsem rozeznat, kdo to vlastně je. To je jedno. Sen je důsledkem napětí a vnitřního strádání, vymazává nepříjemné, nadbytečné stresy nebo může předjímat budoucnost. Věřím tomu, že všechno je v nás ukryto. I tajemství budoucnosti. Ale proč po tom pátrat? Kdybychom věděli, co bude za hodinu, asi bychom, podle mě, neměli žádný motiv k životu, ale stali bychom se jen vědomým sluhou událostí, které jsou předem navlečeny. Já jen vím, je existuje plán lovu. Co se stane během něj, to nevím. To neumí nikdo naplánovat přesně, ale může dát předpoklady k tomu, aby něco pokračovalo v předvídatelných podmínkách. Opakuji, že v předvídatelných. Proto všechny dohady, co bude jak bude, jsou pouze mé dohady, ale všechno může být jinak, Stačí špatně šlápnout ve tmě a strategie lovu se mění. Někdy se i mění postavení figur a ty na to nemají zase tak velký vliv. Důležitý je zrak, vnitřní zrak. Záleží na tom, jaké zkušenosti člověk má a hlavně pochopení, co má vidět a co není tak podstatné vidět pro danou chvíli. Cítím, že se blíží něco důležitého.