Čas vlků a ovcí - 5. a 6. díl
5.
Nic jiného nezbývalo, než nechat Roberta v domě a odjet domů. Měla jsem takový tísnivý pocit, že už ho nikdy neuvidím, ale přesto jsem byla rozhodnutá doufat a čekat a také něco pro něho dělat.
Zaparkovala jsem na dvoře a vyběhla jsem do domu. Zamkla jsem za sebou dveře a stáhla v kuchyni žaluzie. Padl na mne mrazivý neklid a strach, osamělost a nejistota. Uklidnila jsem pečlivě všechny stopy, které by nasvědčovaly, že se něco stalo. Spálila jsem dole v kotelně zakrvácené věci a jeho šaty a prádlo včetně všech jeho knih a sešitů, disket a CD jsem nastrkala do velkých pytlů a odtáhla do sklepa. Nikdo nemohl tušit, že dům je podsklepen a že z něho zřejmě vede cesta kamsi, jak jsem pochopila. Zamkla jsem těžkou závoru a vyšla jsem nahoru. Právě včas, protože někdo tiše klepal a dveře. Cítila jsem se být v té hře, o jejichž pravidlech jsem neměla ani tušení, že jsem srdnatě otevřela. Před nimi stál nějaký muž.
"Paní, prosím, pusťte mne dovnitř a zavřete dveře."
"Zbláznil jste se? Já vás neznám. Jsem tu sama a kolem dokola ani živáčka."
"Paní, prosím vás, posílá mne Robert. Nikdo mne tu nesmí vidět."
"Podejte mi důkaz," řekla jsem tvrdě, i když jsem viděla, že má strach. Vytáhl z náprsní kapsy bílou obálku, na které jsem rozeznala v přítmí Robertův rukopis.
"Prosím," řekla jsem a pustila ho dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe a pak se posadil.
"Chcete kávu?" zeptala jsem se ho. Zavrtěl hlavou a naznačil mi, abych otevřela obálku a dopis si přečetla. Učinila jsem tak a stoupla jsem si blíže ke světlu.
"Heslo, kterým se budeš prokazovat : Kalancheo
Dále: Muž, který ti přináší tento dopis je tvůj ochránce. Říkej mu Alexi. Všechny moje věci zlikviduj a můj počítač vymaž. Pozítří ve 14,00 hodin ti Alex přinese osobní doklady a listiny a prodej domu. V sobotu pro tebe přijede a odveze tě do Tábora. Tam budeš bydlet. V domě, který je napsán a tebe. S nikým se nestýkej. Brzy ti přijdou další zakázky. V domě v trezoru pod tvým obrazem je schránka, v které jsou uloženy všechny důležité dokumenty pro tvůj další život. Brzy se věci zase dají do pořádku. Budˇ přesná, diskrétní a trpělivá. Ro"
Dopis mne ochromil. Ruce se mi roztřásly a klesala jsem v kolenou. Alex vstal ze židle, posadil mne a vzal mi dopis. Škrtl zapalovačem a za okamžik po něm nebylo ani památky.
"Tak, rozuměla jste?" oslovil mne a a jeho tváři nebyla ani jediná známka vnitřního hnutí.
"Ano," řekla jsem přidušeně.
"Dáme se do práce."
"Jeho věci jsem již uklidila do sklepa. Je tam tajný vchod."
"Musíme je zničit. Dejte mi klíče, udělám to sám."
Dala jsem mu klíče a ukázala jsem mu na místo, kudy se tam dostane. Trvalo to hodiu, než se vrátil zpět.
"Zaveďte mne k počítači," řekl a já ho vedla do Robertova pokoje. Vrátila jsem se do kuchyně a postavila si na kávu.
Jsem přesvědčená o tom, že Robert mi zatajil důležitou věc, která souvisí i se mnou. Jsem nyní, zřejmě, z nejvyšší pravděpodobností, zatažená do hry, jejíž pravidla jsou pro mne diskriminující, neurčitá, nejasná ve své podstatě, ale má figura byla již dávno na té šachovnici postavena lidmi, o kterých nevím vůbec nic. Nyní si uvědomuji, že mi nezbývá nic jiného, než se podvolit a nechat sebou tahat podle vůle toho, kdo tu hru inscenuje a vím, že to Robert rozhodně není. I on má svou pozici na té šachovnici. A se mnou nesouvisí. Jde mi o život a proto musím být obezřetná při každém tahu, který se mnou kdo udělá. Dokážu je včas zachytit? Dokážu rozeznat, kdy jsem na tahu já? Sevřelo se mi hrdlo strachy. Ale strach, jak to nyní chápu, je to poslední, co by mi posloužilo. Asi se v mém novém životě vyskytnou lidé, kteří mne povedou cestami předem určenými, abych přežila, ne proto, že jsem tak důležitá pro někoho, ně proto, že bych byla milována, ale proto, abych přeložila ten román. A já to udělám. I přes tu bídu, do které jsem se dostala je mi život drahý. Už pro ten pohled na oblohu, na stromy, už pro ten ptačí zpěv. Je mi to tak líto! Ale city stranou, ty nepomohou.
6.
Do domu, který měl být mým útočištěm jsme přijeli s Alexem večer. Už byla tma a chladno. Alex mi pomohl zanést do domu věci a naučil mne zacházet s bezpečnostním opatřením.
"Bude reagovat na každý pohyb kolem dveří. Nikdy ho nevypínejte. Ráno přijde paní, která povede domácnost. Má klíče. Dům je velký a vy máte jiné úkoly, než ztrácet čas uklízením. Ve spižírnách jsou zásoby na měsíc, v lednici máte všechno, co potřebujete. Takže, mějte se tu pěkně, je to krásný dům, i když na odlehlejším místě. Pracovat můžete na zahradě a tam také pobývat. Ostatní víte, uvidíme se zase přesně za týden. přijdu zkontrolovat bezpečnostní zařízení."
Poděkovala jsem mu a nechala ho odejít. Cítila jsem se unavená, vyčerpaná a smutná. A také osamělá. Uvědomila jsem si, že budu muset neustále kontrolovat ta zařízení a hlavně pracovat na překladu.
Ale ten večer jsem už nic nedělala, jen jsem se šla vykoupat a pak jsem si lehla do velké postele. Ve tmě jsem napínala oči, abych alespoň rozeznala předměty, které byly pro mne nové. Cítila jsem se v bezpečí, protože jsem věděla, že mne Alex odkudsi hlídá a tak jsem se pomalu hroužila do spánku. Ale stejně jsem se každou chvíli probouzela, protože jsem nebyla a to prostředí zvyklá a všechno mne děsilo. I vítr, který se kolem druhé hodiny ráno zvedlo a větve tloukly na okna v horních patrech. Kdybych rozsvítila světlo, upozornila bych a to, že tu někdo bydlí. Tak jsem nechala všechno být a znovu jsem se snažila usnout. Nyní mi bylo jasné, že jsem zatažena do hry, které mně chtěl Robert ušetřit. Ten jeden jediný den, který jsme spolu strávili, nám byl asi osudným. Ale byl krásný, protože jsme se velmi sblížili a já poznala, že mne miluje. Už o tom nepochybuji, ale současně nemám možnost mu říci o svých citech, s kterými jsem si nyní jistá. Třeba je stále v nebezpečí. Třeba má stále bolesti a třeba na mne i myslí. Dokonce jsem si tím jistá. Jsme nyní jeden pro druhého jeden z velkých důvodů přežít tuto situaci a vrátit se k sobě.
Ráno má přijít ta nová paní a snad nebude tak protivná jako paní Daňková. I když ty dámy zřejmě jsou také zainteresovány do těch tajů a bůh ví, jakou funkci e skutečnosti zastávají.
Myslím na Roberta a vybavuji si jeho ušlechtilou tvář s modrýma očima, lemovanou prošedivělými vlasy, Jeho elegantní pohyby a jemná gesta. Naše fyzické kontakty byly tak vzácné. A nyní se domnívám, že kdyby nebyl tím, čím je, vyrostla by mezi námi vášnivá láska. Ale on nemohl dopustit, aby ho žena oslabovala. Každý může namítnout, že to bylo od něho sobecké, že věděl, do jakého života mne přivádí, ale v každém případě to bylo lepší, než zůstat mezi lidmi, kteří nemají ke mně žádný a nebo malý cit.
Pohladila jsem polštář, a kterém mohl ležet, za jiných okolností, on a cítila jsem, jak mi do hrdla stoupá velká lítost a současně i něha. Láska je zpečetěna. Teprve nyní vím, jak chutná. Zase jsem pomalu usínala.
Ráno mne probudily kroky v domě. Určitě už ta paní přišla. Kromě Alexe je to jediný člověk, kterého mohu vídat. Hodila jsem na sebe župan a šla do kuchyně.
"Dobrý den,." pozdravila jsem. Byla otočená zády a po mém pozdravu se obrátila.
"Jsem ráda, tak ráda, že jste tady."
"Alespoň budete mít společnost.."
"Budete tu se mou bydlet?"
"Ale to nemohu. Povolili mně jen ten úklid."
Šla jsem nahoru, do pokoje, který měl být mou pracovnou. Byl opravdu velmi pěkně zařízen a na stole stál počítač s velkým monitorem. Vytáhla jsem z kufříku rukopis a zapnula počítač. Pak jsem se šla osprchovat a nasnídat. Uklízela někde poblíž, slyšela jsem ji, ale raději jsem už nerušila. Vrátila jsem se nahoru a podívala jsem se, zda nemám nějakou zprávu, i když by mi Robert těžko posílal nějaké e-maily. Chtěla jsem se podívat na Internet, ale některé stránky byly zablokovány. Nevadí, řekla jsem si. Chápu to.
Dala jsem se tedy do překladu a nyní jsem se snažila uhodnout, jaký má pro tyto lidi nebo organizaci smysl takový milostný román..
"Anna stála na břehu řeky a dívala se bezmyšlenkovitě na její hladinu,. Jakoby čekala, že se vynoří nějaká bytost a zachrání ji kouzlem. Ne, to si doopravdy myslet nemohla, ale přesto čekala, že se její trápení obrátí alespoň v snesitelnou situaci. Na druhém břehu chodili lidé a něčemu se smáli. Už dlouho nebyla veselá a šťastná. Teď, když sem má stát svobodnou matkou, budou ji opovrhovat a možná, že nenajde ani dost prostředků pro svou obživu. Natož, aby uživila dítě. Ale nebe i voda i země k jejím obavám a smutku mlčely. To znamená, utěšovala se, ještě nenastal čas, aby vyšší moc zasáhla v její prospěch."
Dívala jsem se na právě přeložený odstavec stránky, na které jim tolik záleželo a snažila se sama uhodnout, co může pro ně znamenat. Neměla jsem ani zdání o tom, jak vypadají šifry nebo jiné konspirované záležitosti.
"Šla jsem do toho dobrovolně," řekla si Anna,"A musím dosáhnout toho, aby ten nevinný tvoreček, který nyní s takovou důvěrou ve mně dřímá, nebyl ze svého života zklamaný." Ani si nevšimla, že se k ní blíží nějaký člověk a mává na ni. Teprve, až došel a deset kroků od ní, poznala, že je to starosta.
"Dobrý den,." Pozdravila, ale on její pozdrav neopětoval. Jen se na ni pohrdavě podíval.
"Doufám, že je vám jasné, že svobodné matky tady na vsi nepodporujeme. Měla byste odejít do města, snad vás vezmou do fabriky, abyste si vydělala."
"Ale já ni neumím," řekla a pláč měla na krajíčku."
"Však oni vás naučí," zasmál se a Anna pochopila, že ji nečeká nic dobrého."
Ještě jednou jsem si pozorně přečetla řádky, které napsala a nic se mi před očima nerozkrylo. Na druhé straně, co je mi potom. Napila jsem se kávy, byla už vychladlá a zapálila si cigaretu. Nikdy jsem příliš nekouřila, ale teď v této situaci jsem to brala jako prostředek pro uklidnění. Ještě jeden odstavec a bude pro dnešek hotovo.
"Anna se trochu přikrčila, protože starosta ji drtil zrovna pohledem. Byl to krutý člověk a obávala sem, že ji k těm slovům přidá ještě pár ran.
"A ten parchant, až se narodí, ať sem ani nechodí," přidal a pohrdavě se podíval na její břicho, Instinktivně ho zakryla rukama. Zasmál se a obrátil se k odchodu. Nyní tušila, že ztrácí domov, rodinu i toho, koho tolik milovala. Ale měla jednu naději. Pokud on miluje ji, vyhledá ji a bude se snažit její utrpení zmírnit. Ty rány, které ji zasadila láska, se však už nezhojí. I kdyby se situace obrátila v její prospěch, nikdy na to nezapomene. Bude ji navždy skličovat hluboký smutek."
Dokončila jsem překlad, opravila dva překlepy a poslala e-mailem. Oddychla jsem si. Vstala jsem a šla do kuchyně, ale byla jsem domě zase úplně sama. Opřela jsem se o okno a dívala se ven. Přede mnou se rozkládala zahrada, byla nekonečná. Tentokrát jsem už neviděla žádný plot s brankou. A to bylo dobře. Protože dokud existovala v mém životě brána, tak jsem měla chuť ji přelézt, ale nyní mi tahle možnost uniká. Je to pokyn k rozdutí. Nic mi nebrání se vydat nějakou cestu, překážka, ta brána, je ve mně. Je to ještě horší past, než kdybych stála před hradbami, Zvláštní! Cítím se při pohledu na tu cestu nejistá. Bojím se. Neumím si představit, že bych překročila nyní bránu, která vyrostla ve mně za tu krátkou dobu. Jak je to snadné tomu podlehnout. Myslím, že je to tou nejistotou, nedostatkem citu a také strachem. Bože, já mám strach!