Čas vlků a ovcí - 11. a 12. díl
11.
Jedinou mou hnací silou a jedině to, co mne nutilo přežít a překonat strádání, byl myšlenka Roberta. Touha se s ním sejít a začít nový život byla silnější než pocit marnosti mého úsilí, který se mne den za dnem zmáhal. Říkala jsem si, že je to únavou, strachem, úzkostí a hladem. Nechtěla jsem poslouchat svůj vnitřní hlas, který mne varoval před sebeklamem. Bála jsem mu naslouchat proto, že jsem nebyla schopná zjistit, v jaké situaci se vlastně nacházím. Zda je to nadějná a nebo beznadějná situace. Držela jsem se Artura a poslouchala jsem ho na slovo s jistotou, že to bude právě on, který mne vyvede z těch hrůz a který mi nakonec řekne pravdu.
Došli jsem konečně do domu, kde jsem měla naději a trochu slušný pohodlný pobyt. Nevěděla jsem ani pořádně, kde se nacházím, ale stačilo mi, že se mohu vykoupat, dát se do pořádku a konečně se pořádně vyspat v teplé velké posteli. Artur mi řekl, že se nemusím o nic jiného starat, než o sebe a o překlad a pokud se nic mimořádného nestane, že se neuvidíme.
Sice jsem měla teplou postel přepychovém domě, sice jsem nyní mohla zase civilizovaně žít, ale sama, bez jediného člověka, s kterým bych si mohla popovídat. Vůbec jsem se nepídila po tom, čí jsou to domy, kdo v nich vlastně bydlel a co se s těmi lidmi stalo. Nyní soužily věci, které mají něco společného s Robertem a Arturem, snad i se mnou. Ale já jsem již rozhodnutá. Jakmile splním svůj úkol a pokud se setkám s Robertem, zřetelným způsobem odmítnu hrát v takové hře, o které nic nevím a v které mi jde o život. Pokud tedy jsem skutečně ještě napsána v knize života. Protože mohu být i předem obětována do těch procent nutných ztrát v takových akcích.
Ale já nejsem agent, jsem jen obětí okolností a možná i obětí toho, že jsem nevěděla, koho si beru za manžela. Samozřejmě, že mi to Robert nemohl prozradit, dokonce mne i chránil před tou pravdou. Nemohl tušit, že to vezme takový tragický obrat.
Sedím v křesle a popíjím čaj. Dívám se přes záclony na oblohu a jsem pohroužená do svých myšlenek, jako by nebyly ani z mé hlavy. Docházím k názoru, že je lepší, když se nebudu s Arturem stýkat, protože je také takový tajemný a všechno kolem něho je samá hádanka.
Obloha nevěští nic dobrého. Je zatažená a co chvíli by se mohl spustit déšť. Jsem tak unavená, že bych si nejraději lehla do postele a spala do dalšího dne. Ale já tu možná nejsem na návštěvě. Budu tu asi delší dobu a musím zase tento dům přijmout za svůj domov.
Jako vždycky, dívám se do plánu domu. Únikový východ, poplašné zařízení, tajný trezor a tajné dveře do mé ložnice z tohoto společenského pokoje. Ještě několikrát se podívám na ten plán a pak ho házím do ohně. Jsem si jistá, že jsem si všechno správně zapamatovala.
Jenom nevím, jestli jsem nyní na tom hůř nebo líp. Nesmím se dát zmást svým pocitem bezpečí a vnitřním přepychem domu.
A tak, po té, co dopíjím čaj, se dám do prohlídky místností. Na první pohled je vidět, že dm nikdy nepatřil rodině. Vše je účelově zařízeno a jistě tu nikdy nebyly žádné děti. Možná, že vždycky sloužil služebním účelům. Vcházím do pokoje, kde je velký stůl a vysoké pohodlné židle. Zřejmě místnost určená pro jednání. U stěny naproti jsou velká krásná starodávná kamna, vedle komoda. Otvírám horní velkou zásuvku. Je prázdná. Zřejmě nikde nebude nic, co by mohlo cokoliv naznačit, k čemu ten dům slouží. Jsem už chytřejší a chápu, co je konspirace. Ale znovu opakuji, nesmím se k tomu přizpůsobovat. Stále doufám, že budu žít normální, civilní život s Robertem. I když někdy ztrácím víru. Ledaže by se stalo, že by byl Robert z toho vyvázán.
Nemyslím si, že bych dohledné době mohla dostat o něm zprávy, když Artur naznačil, že se asi neuvidíme, leda tehdy, když se něco mimořádného stane.
Vcházím do druhé místnosti, kde je velká knihovna, stůl s křesílkem a z okna je vidět do zadní části zahrady. Je to velmi krásný pohled. Zahrada je pečlivě upravená a to svědčí o tom, že se musí někdo o dům a jeho okolí pečlivě starat.
Očima přejíždím hřbety knih. Jsou v různých jazycích. Nejsem nyní naložená na to, abych si četla a tak se vracím do své pracovny, v které je i počítač a zapínám ho.
Tentokrát nemám omezený přístup na Internet a to mne děsí. Určitě zapomněli ... ne, oni nikdy nezapomínají, to má svůj účel. Nyní si mohu číst zprávy z celého světa. Jsem spokojená. Nyní se necítím tak odtržená od reality a současně si po té době nemohu zvyknout, že jsem svobodnější. Chvíli si budu číst a pak se opustím do překladu. Odešlu ho a uvidím, čím se budu potom bavit. Zatím se venku rozpršelo a na mne padá smutek. Lépe bylo v lese. Nyní jsem nejistá. Jsem zase slepá. I ptáci nezpívají a začíná mučivý stereotyp.
Přistupuji k oknu a opírám se o rám. Dobře jsem to odhadla. Cíl se změnil a smečka se rozdělila. Nyní nevím, zda je všechno ještě skutečnost a nebo jen hra. Zda tento dům není poslední štací na té cestě, kterou jsem se vydala. Možná, že to může být i tak, že všechno je už za mou, ale je zájem na tom, abych si myslela, že jsem stále ve hře. Necítím se tak. Chci zpátky svůj život. Ne ten, který je mi zde nabízen. Možná, že by jiní lidé byli s takovým řešením spokojeni. Já ne. Nic mne nyní nedrží a to je hodě matoucí. Mohu si sednout k počítači a bez zábran číst, co mne napadne a dokonce i posílat dopisy e-mailem. Mám svobodu a přitom ještě cítím hradby, které mi všechno brání překonat. Musím je zbořit. Bude to těžší, než si myslím nyní. Protože jsem nedokázala být sama sebou a s jinými natolik, abych se osamostatnila. Pokládám si ruku na hruď, na místo, km si ho kladou lidé, když chtějí říci – já. Ještě necítím to já, ale vím o něm něco bližšího, než dřív.
12.
Po nebi se táhnou těžké mraky a prší. Z pootevřeného okna je cítit omamná vůně deště smíšená s vůní stromů a já si, ke svému překvapení, uvědomuji, že moje konání je nesmyslné a poprvé si připouštím, že jsem udělala chybu. Robert mi nic zvláštního nedal, je já jsem si přimalovala v té citové bídě, která e provázela celým životem, jakousi magickou sílu našeho vztahu, ale pravda to není.
Robert mne, ať plánovitě a nebo nešťastnou náhodou, vtáhl do hry, o které nic nevím pro kterou musím trpět takové úzkosti. A ještě ke všemu překládat opravdu pitomý román, který možná skrývá nebezpečí pro mnoho lidí. A ani to nemohu brát jako své poslání.
Dívám se na mraky, které plují po nebi a poprvé přemýšlím na svým útěkem od těchto věcí, z tohoto domu a touha po svobodě je silnější než pud sebezáchovy. Jsem velmi unavená a vím, že bych nyní daleko nedošla. To mne naplňuje ještě větším smutkem, protože ve skutečnosti, nemám jinou existenci, než tu, kterou jsem přijala za svou a v které se nyí ocitám denně a prahu života a smrti.
Nic se mi nezdá, protože nemám žádné vjemy, jen strach, který ochromuje mou duši a bere ji svobodu i tvořivost. Jsem vlastně mrtvá. A tak musím snít, vytvořit si jiný svět, jiné krajiny, které by měly svou velikost a vznešenost, své bary a jména. Moje myšlenky putují od jednoho místa ke druhému, ale já nevidím nic, co by mne zaujalo. Nepamatuji se na nic tak pozoruhodného, o co bych se mohla zachytit jako o pevný bod. A city? Jakési vášně, kterým nerozumím a které mi nejsou vlastní. Profánní láska ...
Není to poprvé, co přemýšlím o útěku a nyní, když se dívám přes záclony a šedivou oblohu a na kapky deště, jak stékají o oknech , zmáhá se mě úzkost mnohem větší, ež včera, než kdy jindy před tím. Kolem domu je zahrada, na konci plot a za plotem pak cesta. Myslím na ni víc, než na Roberta. Myslím na to, že překonám všechny překážky a budu utíkat po té cestě do prvního úkrytu, v kterém přečkám úlek a strach a i když nevím, kde je cíl mé cesty, naskytne se mi snad nějaká příležitost se prostě zachránit. Zachránit ... to slovo si opakuji, protože jsem si jistá, že v tom neurčitém stavu, v jakém se nyní nalézám, nemohu prostě existovat.
Odvracím oči od oblohy a dívám se jen na cestičku v zahradě, kterou bych se měla vydat. A bojím se přitom, že když opustím tento dům, ztratím jakýkoliv pojem domova. Ale to je falešný pojem. Tento dům je můj úkryt a já v něm něco dělám pro zájmy, které mi nejsou jasné a v kterých se neorientuji.
Blíží se odpoledne, měla bych si uvařit čaj a pustit se do práce. Jsem čím dál víc unavenější. Jsem čím dál víc lhostejnější a nic mne neposiluje. Ai myšlenka na Roberta, jehož podoba se mi pomalu vytrácí z mysli a paměti. Nemám už nic. Nic, než pitomý román a roky života, které bych měla strávit takto. Hleděním z okna, nemožností žít svobodně a v pomalém odloučení od světa lidí..
Bože, jak jsem unavená: Myslím, že umřu. Svírá mne strach, že to bude dlouho trvat, než mne opustí poslední dech a já budu cítit tu pomalé odcházení den ze dne, bezmocná, opuštěná a zapomenutá v domě, který stojí v zahradě a je obklopen vysokým plotem. Na to nemá nikdo právo! Tohle, právě tohle po mně chtít!
Teď nebo nikdy, říkám si. Stejně, není na co čekat! Není s čím váhat!
Sbalila jsem si nejnutnější věci do batohu a teple se oblékla. Podařilo se mi vylézt z okna a tak jak jsem si naplánovala, běžela jsem po cestě k plotu, který jsem přelezla. Za ním byla louka a za loukou začínal les. Byla to otevřená krajina, každý mne mohl spatřit, z vrtulníku, dalekohledem, ale nikdo nepředpokládal, že bych to udělala. Určitě nikdo! Raději strávím roky na útěku, než hnít v tom domě.
Tráva byla kluzká a já sotva popadala dech, byla jsem tak zesláblá, chyběla mi kondice k běhu, ale podařilo se mi bezpečně vběhnout do lesa. Kam dál? Nesmím se děsit toho, co jsem nyní udělala, ale pokračovat v cestě, ať je jakkoliv obtížná a zlá. Nemohu snad víc trpět než tam, v těch opuštěných domech.
Začíná víc pršet. Musím se vyhnout lidem. Nemám žádné doklady. Nemám žádnou identitu a kdyby mne chytli jedni, tak mne zabijí. Když jiní, budou po mne pátrat a odhalí celou hru. Roberte, odpust, ale já tě opouštím. I domy, v kterých jsem dosud žila, i tebe a všechno, co mne s tebou spojovalo. Nechci, nemohu a nesmím. Vím, že svou existenci nyní nikomu nevysvětlím. Nikdo neřekne – já ji přeci znám, je to ta a ta. Vždyť neznám ani sama sebe.Ale mám své instinkty a ty mne povedou na cestu lidství. Přestanu být vlkem ve chvíli, kdy mi někdo nabídne něco lepšího.
Přede mnou je zase les. Takové krásné stromy, myslím si. A zvláště ta borovice! Přistupuji k ní a objímám její kmen. Tisknu tvář na hrubou kůru a všechno se točí. Nějaký pták přistál na větvi a zazpíval. Ve větvích šumí déšť. Ta nejkrásnější hudba. Nestarám se o to, co bude dál. A vím, zároveň vím, že tak to nemůže zůstat věčně. Ale pro tuto chvíli jsem šťastná.
Závěrečná část