Byla jsi tam? Část 12.
Byla jsi tam? Část 13.
Martin se trochu zdráhal, ale Eva mu vysvětlila, že se nic neděje, že bude mít pokoj sám pro sebe, který je zařízení jako ložnice. Ať to vezme tak, jak to je.
„Ale víš, nehodí se to. Když mne ráno někdo potká na schodech, tak bude o tom vykládat po celé Praze.“
„Martine, už jsi zase v reálu? Už zase trháš závoj mezi světem, z kterého jsme unikli a světem, co kterého se snažíme dostat?“
Martin se rozesmál, ale jen tiše.
„Tak, nyní přinesu pohoštění a ty si udělej pohodlí. Jestli můžeš, otevři okno, vede do dvora, takže tu bude klid. Neboj tento byt má pět pokojů. V tomto budeme jen tento večer, dokud neskončíme naše povídání. Pokud se chceš osprchovat, je to po chodbě vlevo. Na zdi visí pánský a dámský župan a donesu tam pánské pyžamo.“
„Tak ty jsi tak vybavená pro hosty? To jsem ještě nezažil.“
„Za života mého manžela jsme přijímali naše přátele, kteří za námi jezdili ze zahraničí. Byli to blízcí přátelé, ale když zemřel, nebyla jsem schopná je už přijímat, chtěla jsem žít v tichu a hlavně se věnovat své práci, abych to všechno, v čem žiju udržela. Bydleli tu mí předkové, já jsem zde vyrostla a prožila celý dosavadní život.“
„To je zajímavé,“ řekl Martin.
„Tak se běž osprchovat, převléknout do pohodlí a pak se spolu najíme. Neboj se, bude to lehké jídlo. Já těžké jídlo nesnáším.“
Martin odešel do koupelny a když se osprchoval, padla z něho celá únava. Oblékl se do pyžama, které mu bylo trochu velké a zahalil se do županu. Na stole bylo velmi pěkně vypadající jídlo a Eva jedna z misky mandle a rozinky. Posadil se a ona ho pobídla, aby klidně večeřel, že je to pro něho. Podíval se na hodiny, bylo osm hodin.
„Máme spoustu času,“ řekla a nalila mu červené víno a pořád jedla ty rozinky a mandle.
„A ty nebudeš jíst?“ zeptal se jí.
„Vždyť jím, ne“, usmála se.
„No dobře, tak dobrou chuť, mám opravdu hlad.“
Eva se omluvila a šla se též osprchovat, zatímco on jedl a vrátila se zahalená do krásného orientálního županu. Poprvé si všiml, že je velmi krásná, když je uvolněná, cítí se svobodná a sama sebou. Neřekl však nic, všechno, co by řekl, by bylo jako z onoho světa, z kterého se vzdálili a on ještě neznal způsob, jak jednat s dámou v paralelním světě.
„ Máš rád hudbu? Chceš ji poslouchat?“ zeptala se.
„Až později. Ty ji asi ráda posloucháš, viď?“, a pomyslel si, že na začátek zavedl vhodnou konverzaci.
„Samozřejmě. Televize mne děsí. Ten reálný svět je ještě horší, než jsem si zpočátku myslela.“
„ Měla jsi dobrý nápad, že nebudeme svůj svět stavět na troskách tohoto světa.“
„Na to jsem dlouho myslela, zda je možné se odpoutat, ale není to snadné, Martine.“
Eva se odmlčela a jedla pomalu rozinky a mandle, zatímco on hodoval. Martin byl z toho už trochu nervózní. Pořád se jí chystal zeptat, proč se nenají s ním, ale nedovážil se. Když dojedl, Eva vstala, přinesla podnos a na něho naložila nádobí a odnesla ho do kuchyně. Když se vrátila, Martin se jí zeptal, zda nepotřebuje pomoci, ale ona odpověděla, že ráno přijde paní na úklid, ať si nedělá starosti.
Chvíli mlčeli a odpočívali.
„Martine, mohu se tě na něco zeptat?“
„Jistě, ptej se. Na co chceš.“
„Máš představu, jak ten nás svět vypadá ve své vlastní realitě?“
„A ty ji máš?“
„Mám,“ řekla a usmála se.
„Byla jsi tam?“ zeptal se.
Když umřel můj manžel velmi jsem truchlila a jednou, když jsem usnula se mi zdálo, že slyším hlas, neboj se, a pojď za mnou. Tak jsem šla. A najednou jsem byla na velikánské zelené louce, uprostřed byl rybník a můj manžel seděl na jeho břehu.
„Nesmíš ale za ním jít, nesmíš se ho dotýkat,“ řekl ten hlas.
„Najednou ke mně obtočil hlavu a měl prázdné oči. Pak zase otočil hlavu a díval se před sebe. Vůbec jsem se nebála Nikoho jiného jsem neviděla. Ale měla jsem pocit, že je tam mnoho bytostí. Ten hlas mi řekl, že už musím jít a tak jsem šla za ním a ráno jsem se probudila v posteli.“
Martin ji vzal za ruku.
„To asi není dobře, že jsi tam šla. Vždyť ani nevíš, kde jsi byla.“
„Neboj se, já měla ještě několik takových snů.“
„A jsi si jistá, že je to náš svět?“
„Nejsem, to byl svět mrtvých a my musíme najít svět, v kterém jsou živé bytosti.“
„Mně se to moc nelíbí, co jsi viděla a kde jsi byla. Kdybys hned nešla za tím hlasem, tak bys tam asi musela zůstat.“
„Asi ano, protože zanedlouho na to jsem měla pocit, že se vznáším, pak jsem se točila ve vzduchu a dopadla jsem na nohy před velkou bránou, celou obrostlou zelenými listy. Měla jsem pocit, že bych ji měla otevřít, ale uslyšela jsem hlas mého manžela: nechoď tam a nějaká síla do mne strčila a já letěla zpátky. Probudila jsem se v posteli a nebylo mi zrovna nejlíp.“
„To nejsou zrovna dobré sny, Evo. Ale to je tím, že asi dlouho truchlíš a chceš za ním.“
„To je možné, snažím se už netruchlit a najít náš svět.“
„Takže teď to všechno chápu,“ řekl a objal ji kolem ramen.
„Co chápeš?“ zeptala se.
„Proč hledáš paralelní svět, protože víš, že ty tvoje sny byly spjaté se světem, kterému unikáš a který považuješ pro sebe za ohrožující.“
„Myslíš, že jsem byla blízko smrti?“
„Ano, Evo. Byla. Stejně tak, jako já. Já s ním bojoval, ale kvůli své ženě, nikoliv kvůli sobě.“
„To jsem pochopila. Já nemohla za manžela bojovat, tak jsem šla za ním i tehdy, kdy už nebyl.“
„Ty jsi mi lhala, že jsi si naši cestu vybrala kvůli důsledkům svého povolání.“
„Nelhala, já jsem to tak cítila. Copak bych to mohla spojovat?“
„To je pravda, to bys nemohla. Prosím tě, pust tu hudbu, ať máme zvukovou kulisu, je mi nějak úzko.“
„Mně taky. Neměla jsem ti to vykládat.“
Eva vstala zapnula přehrávač, ztišila hudbu a sedla si zase na místo.
„Naopak, je dobře, že jsi to řekla, protože jsi se tak nějak osvobodila. Ale z druhé strany jsi si to připomněla. A to nejsou živé sny, Evo.“
„Tak,“ řekla, „a nyní je chvíle, kdy si povíme něco o našem projektu.“
„Ano. Tak já začnu,“ řekl Martin.
„Začni,“ řekla, „já tě poslouchám.“
„Tak jsme si oba ujasnili, že jsme byli v zápasu ze smrtí a diskutovali jsme o nesmrtelnosti, nikoliv však těla, ale o tom, kam by měla odejít naše duše za daných podmínek.“
„A potvrdili jsme skutečnost, že duše je nesmrtelná, pokud ty podmínky splníme a vědomí zůstane.“
„Ale ne vědomí světa, z kterého chceme odejít, ale vědomí, které se snažíme nabýt.“
„Musíme se na to připravit, protože to znamená boj se světem, z kterého chceme odejít.“
„Jistě, protože ten svět si od nás vynucuje svá pravidla a jejich dodržování, pokud nejsou dodržována, tak nás vyvrhne, označí nás za nepřizpůsobivé a nepohodlné, dokonce se může cítit ohrožen.“
„A myslíš, Martine, že na to stačí náš svět, který jsme si vytvořili?“
„Rozhodně nestačí, protože v něm jen sníme. Ale my musíme konat.“
„Jak konat?“
„Psala jsi, že jsi hledala spravedlnost, právo a všichni se proti tobě postavili. Ty jsi z toho vnitřně utekla, místo, abys udělala všechno, co by tvé představy naplnilo.“
„No těžko mohu změnit zákony,“ řekla.
„Ty je ale smíš vyložit jako soudce.“
„Ano, ve své pozici ano, ale případný odvolací soud nemusí s tím souhlasit a svým hadím jazykem najde jiný výklad.“
„ Možná, že najde, ale my musíme být pevní a vědět, co je správné a to prosadit. Určitě se najdou lidé, kteří to pochopí. Lidé, kteří vstoupí do našeho světa.“
„Ano, myslíš na tu Augustinovu Boží a pozemskou obec.“
„Určitě, vždyť on píše, že jsou ti lidé promíchaní mezi sebou, nikdo z nich neví, kam patří, my to také nevíme, ale v konci se roztřídí.“
Eva se odmlčela a hodiny na zdi odbíjely desátou hodinu.
„Nejsi unavený?“
„Ne, nejsem. Mluvme o tom.“
„Nikdy jsem si nedokázala představit, že to skutečně tak existuje.“
„V mé profesi ano. Tvá představuje tvrdý boj. V mé profesi to lidé chápou, protože jsou vázáni povinností zachraňovat životy, ale tvá profese znamená, dodržovat a chránit ne lidi, ale právo. Vzpomeň si, na co jsme přísahali a co naše přísahy znamenají.“
„Máš pravdu,“ řekla Eva.
„Ty musíš ochránit i sebe a svůj životní standard, to je s tím svázáno.“
„Ano, ano,“ řekla Eva.
„A to je ta chvíle k té transcendenci – překročit svůj práh, řekl Martin.“
„Bez toho to nejde a nikdo netvrdí, že se člověk po tom překročení může vrátit zpět,“ dodala Eva.
Když se na ni podíval, viděl na ní, že je velmi unavená až vyčerpaná.
„Půjdeme spát,“ řekl.
„Ano, půjdeme. Jen vypnu ten přehrávač.“
Vstala a šla k přehrávači. Pak se obrátila.
„Zavedu tě do ložnice,“ řekla.
„Tak pojď.“
Vzal ji kolem pasu a prošili bytem až do zadního pokoje. Eva odemkla dveře a Robert si pomyslel, že tak krásnou ložnici ještě neviděl.
„Tak ti přeji dobrou noc,“ řekla.
„Zůstaň tu se mnou. Neboj se.“
„Proč?“
„Abych tě mohlo vysvobodit, kdybys zase začala utíkat na ten svět, kam nesmíš.“