Bylo to jednou v létě ...
Šla jsem po městě, bylo horko a lidé kolem mne někam spěchali s taškami plnými všelijakých věcí, sem tam projela tramvaj anebo auto. Napadlo mne, že odbočím do jedné ulice, kde byl větší klid, dvě malé italské kavárny a velký antikvariát, plný krásných knih, které svírány deskami skrývaly příběhy a obrázky. Vešla jsem dovnitř, místnost byla příjemně klimatizována a v řadách stály staré knihy, které skoro nikdo nečte. Vzala jsem do ruky jednu, otevřela ji. Ten text ve mně vyvolal velmi živou vzpomínku na školní léta. Až mne sevřela, stejně tak, jak svírají ty desky příběhy, na které lidé časem zapomenou, i když v určité době byly pro ně důležité. Sedla jsem si na nízkou stoličku a listovala jsem si v té knize, jako bych si chtěla vrátit čas, který se mi nyní jevil bezstarostný, protože jsem už zapomněla na ty horší chvíle. Je to dobře nebo špatně, že čas vymazává vzpomínky?
Pěšina podél řeky
Stačilo vyjít z antikvariátu, proběhnout několika ulicemi a už jsem byla na pokraji města. Kolem vysoké továrny, doleva, pak rovně a za deset minut je město někde za vámi. A vy jdete, pořád kolem řeky, ale už po cestě, která vede lesoparkem, krásně upraveným. Ptáci ve stromech zpívají a sluneční paprsky pronikají větvemi a listy, ani nevíte, odkud se bere ta omamná vůně! Šla jsem asi půl hodin, když se cesta najednou zatáčela prudce do kopce a já jsem měla velkou touhu zjistit, co je na jejím konci. Vnímala jsem vůni bezových keřů, tak omamnou a trochu štiplavou. Pak se zase mírně svažovala z kopce. Musela jsem dávat pozor, protože z hlíny vystupovaly kořeny vysokých stromů a já měla na nohou nevhodné boty pro takový terén. Moje veškerá pozornost se soustředila na cestu, takže pokud zrovna teď se stalo ve světě něco převratného, krutého nebo hloupého bylo úplně mimo mne. Na konci cesty se tyčil prostý dřevěný kříž, zřejmě na památku nějaké události, o které už nikdo nic neví. Obešla jsem ho a šla jsem dál, už ne mezi stromy, ale podél nízkých keřů, obsypaných drobnými růžovými květy. Pomyslela jsem si, že tam bude zřejmě nějaká zahrádkářská osada, ale stál tam jeden jediný dům, kterého obklopoval dřevěný plot. Nakoukla jsem škvírou mezi kůly. Zahrada s ovocnými stromy, které právě kvetly a v nich bzučely včely. tráva nebyla sice vzorně posekaná, ale působila přirozeně. V ní kvetly obyčejné polní květy a až sladce zavoněl odkudsi heřmánek. Zdálo se, že v domě nikdo není. Okna byla zavřená a dveře také. Chtěla jsem jít dál, ale zastavil mne hlas, který zazněl za mnou:
"Hledáte někoho?"
Obrátila jsem se.
"Ne, jen jsem obdivovala váš dům a zahradu."
Jen se nebojte a pojďte dál ...
Pozval mne a otevřel vrátka. Vešla jsem do toho sádku a s údivem jsem zjistila, kolik stromů v něm stojí. Jabloně, hrušně, broskvoně, meruňky.
"Vzadu mám úly. Pěstuji včely. Ale nebojte se, teď nejsou nijak agresivní, mají na pilno. Nechcetet se napít vody?"
Přikývla jsem. Pobídl mne, abych se posadila na lavičku a přinesl mi vysokou sklenici naplněnou chladnou vodou.
"Mám vlastní studnu."
"Vy tu bydlíte?" zeptala jsem se, protože mi zvědavost nedala.
" V zimě se stěhuji do města. Ale od jara do podzimu trávím čas tady. Koupil jsem ten dům před několika lety. Málem ho zbourali, protože tu chtěli stavět nějaké sklady. Ale pak z toho sešlo, tak jsem to získal já."
Rozhlédla jsem se kolem a vůbec jsem se ničemu nedivila. Takový nádherný klid, příroda, atmosféra, která mi připomínala letní prázdninový čas.
"Maluji krajiny," řekl, " když půjdete kousek dál po té cestě kolem plotu, uvidíte něco tak krásného, pro co stojí za to se zbavit pohodlí, luxusu a všech těch vymožeností, po kterých lidi tak blázní."
Zasmál se a pokračoval.
"Tady se totiž zastavil čas. Víte, když jsem tu byl úplně poprvé, byla zima. Všude bylo plno závějí, nedalo se nikam jít. A v domě páchla plíseň, bylo tam vlhko a zdi byly oprýskané. Sem tam nějaká ta myš. Každý by utekl, ale mně říkalo něco uvnitř: Zůstaň a uvidíš. A tak jsem ten vnitřní hlas poslechl. Nejdřív jsem dal do pořádku dům, byla to velká práce. Má čtyři místnosti, kuchyň a příslušenství. Pak velký sklep, vzadu kůlny. Nikdy jsem fyzickou práci nedělal, ale všechno jsem se naučil, časem se člověk všechno naučí."
Krajina jak z pohádky
Potom mi řekl, že mi tu krajinu ukáže. Vyšli jsme na pěšinu, Z jedné strany voněly borovice, z druhé strany zase louky. Podle vůně je člověk mohl jen vytušit. A pak se najednou objevila krajina, na obzoru se vlnily kopce a nad nimi se modrala letní obloha, zalitá sluncem. Na první pohled by si člověk řekl, že takovou krajinu uvidí všude, kdyby si nevšiml, jak mezi poli se vlní plní cesty, lemované klasy, modrým koukolem a rudými vlčími máky.
"Loni jsem maloval úsvit, bylo ještě chladné ráno a v trávě se třpytila rosa. A každá ta kapka se zrcadlila tak, jako by byla sama sebou. Bytostná, naplněná tou krásou pomalého rozednívání. Budete se možná divit, ale ten obraz jsem nikdy neprodal."
Chvíli jsme tam tiše stála a dívali se do dálky. Slunce příjemně pálilo a kouzlilo svým světlem neskutečnou, až fantastickou krajinu.
"Budu už muset jít?" řekla jsem. Pokývl hlavou.
"Vy bydlíte ve městě?" zeptal se.
"Ano."
"Až příjdete příště, ukáži vám jednu zajímavou skálu."
"Příště?" usmála jsem se, " vždyť já tu cestu asi podruhé nenajdu."
"To záleží na tom, jestli po tom budete toužit. Všechno je jen a jen záležitostí touhy a vůle ji naplnit."
Rozloučili jsme se a já se vracela podle kříže zpět, jak mne cesta vedla zase domů.