Poplujeme spolu, řekl ...
Podívala jsem se na nebe, které bylo lehce zatažené, takže nebylo vidět na hvězdy a na měsíc, který měl být v úplňku. A pak se mraky rozptýlily a měsíc vyšel v celé své kráse, jako by byl vzácným šperkem na šatech paní Noci. Podal mi lucernu a řekl mi, abych ji pěkně držela a mohla se dívat na lekníny. Protože to se každému nepodaří, v takovou krásnou noc z kraje podzimu. Nikdy jsem takovou cestu nepodnikla a bylo to úžasně krásné.
"Chtěl bych jednou namalovat obraz noci, které čelí světlo z jediné lucerny," řekl a já se usmála, protože jsem tušila, že po ničem jiném tak netouží, ale ještě neměl tu vnitřní možnost začít. Nemyslela jsem ani na město, které jsem nechala za sebou. Ani na problémy, které jsem zažila před tím a které mne do blízké i vzdálené budoucnosti neminou. Tušila jsem, že má takových krásných míst mnoho a že mi je bude chtít ukázat, pokud bude moje mysl pokojná a klidná. I když mou hlavou plulo mnoho myšlenek, přesto jsem se soustředila na to, abych držela lucernu v té správné výšce a přitom viděla ty divy kolem sebe. Rybník obklopovaly stromy a mezi větvemi a listy prozařovalo světlo měsíce a dopadalo na hladinu rybníka, který ke mně vysílal až omamnou vůni vody a rybích těl. Mlčeli jsme. Nechtěli jsme rušit jeden druhého ani ticho, které sem tam přerušilo šplouchnutí vesel a nádherný šumot stromů, v kterých tančil večerní vítr. Najednou, když jsme byli tak uprostřed, jsem si přála, abychom tak pluli věčně a současně jsem měla úzkost z toho, že vystoupíme na břeh a já zapomenu na všechny ty prožitky jemných detailů, které, právě pro tu pomíjivost, byly tak důležité.
Loďka přirazila ke břehu ...
"Opatrně," řekl, když jsem vylézala na břeh a on za mnou vyskočil, jakoby nic. Neptal se mně, jak se mi to líbilo, ale vzal si lucernu a šel přede mnou a já ho následovala. Nikdy jsem nebyla, za svitu měsíce a jediné lucerny v lese. Dívala jsem pozor na cestu, ale současně jsem se stačila rozhlížet kolem sebe. Takové ticho! Někde v dálce odzváněly zvony devátou hodinu.
"Nebojte se, zpátky poplujeme stejnou cestou."
Ale já jsem se nebála ani jít po lese, ani plout po rybníce. Ještě jsem neuměla vymístit z mysli všechny ty myšlenky na všední věci a tak na mne dorážely, až na pokraj neklidu.
"Tady to je," řekl a ukázal před sebe. Napnula jsem zrak. Mezi nízkými stromy byly vidět obrysy nízké budovy.
"Co je to?"
"Bývala tu poustevna. A prý, když poustevník umřel, tak se tu stal zázrak a lidé kdysi se rozhodli, že postaví na jeho památku kapli. Ale ti, co ji udržovali už také umřeli, a tak málem zanikla. Ještě, než jsem koupil ten dům, tak jsem tudy šel a narazil na ni. Po delší námaze se mi podařilo otevřít dveře a vstoupil jsem dovnitř. Všechno bylo tak smutné a zdevastované! A protože kaple nebyla v památkové péči a nikdo ji nechtěl, koupil jsem ji jako zbořeniště. Na jaře sem navezu materiál, celou ji dám dohromady a začnu malovat fresky, postavím malý oltář."
"Proč?"
"Protože to velmi potřebuji, abych dosáhl smíření, odpuštění a klidu."
Řekl to velmi prostě, ale já jsem mu v tu chvíli nerozuměla, protože jsem o něm a o jeho minulosti nic nevěděla.
Zpět domů ...
Přepluli jsme rybník a pak jsme šli zpátky.
"Zavezu vás domů."
Šel se převléknout a já čekala u auta. Musím se naučit naslouchat tichu, než mne zase obklopí ten věčný hluk ulic a města, pomyslela jsem si.
Před domem jsme se rozloučili a já s halou plnou nezvyklých zážitků jsem usedla k počítači. Musela jsem všechno popsat dřív, než zapomenu na lekníny a stromy, které obklopují tem kouzelný rybník. I na bývalou poustevnu a všechny ty věci, které jsou skryty v lese před očima lidí.
Píseň
Oblohou plují bílé mraky
a vítr si s nimi pohrává.
Cesta za tebou je lákavá
a věřím zase na zázraky.
Vzpomínka na tebe jímavá,
jak bývaly moje soumraky!
Snad srdce si něco nalhává,
že přichází lásky náznaky.