V parku nedaleko kostela…
Stojí vysoké listnáče a cesty jsou stále krásně upraveny. Procházejí se tam věřící, kteří čekají na hodinu, až začne mše. Tiše spolu rozmlouvají anebo mají schýlenou hlavu a asi o něčem přemýšlí. Bývaly tam i hospodářské budovy, které přináležely klášteru, ale z kláštera se stala budova pro katedru fyziky a Vysokého učení technického a přestavba zcela změnila původní vzhled budovy. Říkám si, jak každá generace si staví své danosti, lpí na nich a trvá a pak stačí málo, aby se z nich staly jiné danosti, A proto nevěřím na všelijaké -ismy, které si staví do čela jen pár svých vyvolených a ostatní ani neví, k čemu ta idea vlastně slouží. Věřím v bytí, byť je komplikované, ale souvisí i s plynutím času a v něm by si všichni připadali bezvýznamní. Tak si časovou osu přetínají různými érami, do nichž budou zařazováni dříve nebo později jedinci, kteří svými myšlenkami a úsilím se pokusili dát té éře smysl a směr. Modernizují, rekonstruují a přetvářejí na základech minulosti svou přítomnost, než vypotřebují svůj arzenál myšlenek, idejí a metod a pak je někdo buď zapíše do encyklopedie, nebo smete z piedestalu do zatracení. Ale nad tím vším úsilím dát životu směr a smysl stojí život sám. A nad ním se rozednívá a stmívá, do něho prší a sněží, občas i udeří hrom. V něm se odehrává běh v rozmezí lidského života lidí zdánlivě bezvýznamných, kteří za sebou zanechávají stopy svých omylů, lásky, naděje a beznaděje. A nikdo si je nikam nezapisuje, leda do matrik anebo jiných registrů. Rodí se a mizí, ale mně někteří velmi chybí. A když tak chodím po parku, už letos nepotkávám tři babičky, které chodily pravidelně na raní. Mívaly na hlavě černé baretky a pod paží si nosily vyšívané kabelky. Obejdu celý komplex budov a projdu parkem na ulici, kde se otevírají obchody, zvyšuje se dopravní ruch a na hodinách je právě osm hodin.
Buď budu zavařovat nebo tvořit
Tento týden se mi podařilo dokončit můj rukopis a udělat drobné korektury. Konečně se zbavím té úmorné práce, která mne místy deptala a nebýt malíře, asi bych dne polykala prášky na nervy a proti nespavosti. Mám ho v nových deskách v tašce a schůzku o půl desáté. Kéž by mi ho už nevracel! A tak nasednu do tramvaje a přejedu pár stanic, vystoupím, ještě se stavím v malé kavárně na kávu, přečtu si něco od Nezvala, abych se uklidnila a pak zazvoním na zvonek jednoho starého sešlého domu, abych pak odsud odešla buď rozladěná, nebo vítězná. Pokud to bude ta druhá varianta, pak nakoupím zavařovací sklenice a začnu plnit svůj slib, který jsem mu dala. Nejméně tři měsíce budu mít klid, než začnu pracovat na dalším rukopisu. V těchto myšlenkách jsem popíjela kávu a nespustila oči z protějšího domu. V místnosti, kde pan Melíšek sedává za starým stolem, zcela pokrytým knihami a svazky, se ještě nesvítilo. Pan Melíšek zná -ismy a rediguje podle pravidel. Každá věta musí sedět, myšlenky se musí řetězit a vyvolávat v čtenáři ty pocity, které na něho autor hodlá přenést (abych se jich sám zbavil anebo je v sobě posílil).
Žijeme v postmoderní době!" zvolal a já na to nic. Díval se na mne, protože očekával diskusi nad jedním odstavcem, který mi hodlal proškrtat.
"To je pustý romantismus!" zvolal zase, protože pan Melíšek se zásadně vyjadřuje v pojmech, které mají velmi dlouhé a velmi diskutabilní obsahy. Jenomže, on může provolávat co se mu zlíbí a já musím mlčet, protože dostávám příspěvek na náklad, a tak je moje rozmáchlé vyjadřování vtlačováno do ideové šablony, kterou pan Melíšek střeží jak cínový vojáček. Byly doby, kdy jsem se s ním dohadovala. Ale jeho chladné - jak chcete - a to mi ještě podal rukopis s gestem, ať si ho sama hodím do koše, mne odradilo od dalšího odporu.
Postmoderna je filosofie pro silnější jedince, kteří jsou schopni unést nicotnost bytí ...
Všechno zpochybňovat, zatracovat a nic jiného nepřinášet, než pochybnosti o všem, co kdysi něco! Ale já chápu bytí jako plynutí času a nedívám se do příručky, kam vrazili Huga, Balzaca, Beethovena. A v tom ovzduší opravdu cítím stav odcizení, stres a osamělost. Nicméně, jsem zazvonila na zvonek a Melíšek je po chvíli rázně otevřel.
"Pojďte dál" řekl a zavřel za mnou. Stoupala jsem po točitých schodech do druhého patra, někdo v patře vařil hovězí polévku a její vůně se mísila s pachem uhlí, pachem tlení ze zahrady a parfémem nějaké dámy, která tudy prošla. Pocítila jsem nevolnost a tak jsem rychle vstoupila do místnosti, která zase páchla kouřem a nedopalky, které byly nahromaděny ve vysokém popelníku na stole, kávy a osvěžovače vzduchu. Podala jsem mu opravený rukopis. Nasadil si brýle a nalistoval příslušné stránky. Chvíli je studoval, zatímco já se nenápadně rozhlížela kolem. Pan Melíšek byl opravdu postmodernik. Jeho bytí v takovém strašném nepořádku musí vést zákonitě do nicoty. Aniž bych ho chtěla nějak kritizovat, protože teď má v rukou můj honorář, který mne na tři měsíce osvobodí od psaní a já se budu moci věnovat panu malíři.
"Výborně," zvolal, "pochopila jste, kam směřují knihy vydávané naším nakladatelstvím. A ta bude určitě jednou z nejlepších."
Podepsal mi protokol o přijetí a já se s ním rozloučila. Velmi rychle, protože jsem nechtěla, aby mi v těch zaprášených skleničkách nebo špatně umytých hrnků nabízel pohoštění. Proběhla jsem páchnoucím domem na ulici a nadechla jsem se čerstvého vzduchu.
Pokračování