Pan Rybář
O poschodí níž nyní bydlí pan Rybář, mistr houslař, který dostal byt po paní Kolářové. Před rokem. umřela. Potkala jsem ho, když jsme vcházeli do domu. Pozdravili jsme se. Odemkl dveře, otevřel a dal mi přednost. Všimla jsem si, že má před domem nějaká zavadla, tak jsem mu držela dveře, aby s nimi mohl projít dovnitř. Přivolala jsem pak výtah, ale zase nejezdí, jak jsem zjistila.
"Tak to je špatné." řekl a stál před výtahem obklopený těmi zavazadly a nevěděl, jak je dostane nahoru.
"Pomohu vám." nabídla jsem se.
"Když budete tak laskavá," usmál se, " nejsou těžká."
A tak jsme šli do schodů až k jeho dveřím. Postavila jsem zavazadla na zem. a chtěla jsem jít nahoru, domů.
"Ne, počkejte, momentíček. Něco vám ukáži."
Odemkl dveře a naskládal ta všechna zavadla do předsíně.
"Jen pojďte dál," řekl a já jsem tedy přestoupila práh jeho bytu. Rozhlížela jsem se kolem. Všude bylo čisto, střízlivý interiér byl vyzdoben květinami ve vysokých keramických květináčích. A na zdech visely obrazy s krajinami. Otevřel vysoké dveře do pokoje, v kterém stálo naleštěné černé křídlo a na zdi visely troje housle.
"Podívejte se," řekl a otevřel další dveře. V pokoji nebylo nic jiného, než velká knihovna, perský koberec a vysoká zelená palma. Ale u stěny byla starožitná pohovka a nad ní lampa, jejíž cylindr byl vytvořený z barevných sklíček.
"To je knih," podivila jsem se.
"Jsou to všechno knihy o umění. Když budete nějakou potřebovat, rád vám nějakou půjčím."
Prohlížela jsem si hřbety a jedna byla lákavější než druhá.
"Sbíral jsem je celý život. Já se hodně věnuji teorii umění. Píši knihu o hudbě klasicismu."
To je dobře, pomyslela jsem si. To je dobře, že v domě žijí múzy.
Obklopení věcmi, lidmi, časem
Rozhlédla jsem se po svém bytě a musela jsem si přiznat, že mám spoustu nepotřebných věcí a také několik těch, které mi pocit harmonie rozhodně nevyvolávají. Všechno sladit, nepotřebné vyhodit, probrat šatník, prádelník! Nepřidávat si práci, ale spíš si vždy vyhradit čas na odpočinek, relaxaci, klid. Rozdělit si čas na práci a na zabývání se s sebou. Je zvláštní, pomyslela jsem si, jak lidé odvykli vyhrazování času na sebe. Asi to bude tím, že si jako jedinci připadají zbyteční a myslí si, že nabývají významu pouze v kolektivu. Rozdrásáni neustálým zápasem o existenci v zaměstnání, neustálým bojem kdo z koho a naučenou nutností mít "přátele" se zabývají spíše tím, jak vypadají navenek, než uvnitř. Takový formální vztah k životu z nich udělá osamělé a otrávené bytosti, pokud o kolektiv přijdou, ať ztrátou zaměstnání nebo odchodem do důchodu. Tam, v těch svých temnotách, vzpomínají na podnikové večírky, chlebíčky, kdo koho miloval a nenáviděl, na politováníhodná vystoupení na pijatykách, kde se rozdávaly funkce a nebo zvyšovaly platy. A najednou je ticho. Není, do čeho píchnout, s kým si hrát a zahrávat. Jedním slovem, stává se vyhnancem až na kraj světa. Ale to není můj případ. Já hledám břehy blaženosti, možná i lidi, kteří k nim směřují svým tichem a činností, o které téměř nikdo nic neví, pokud nevidí to světlo, které vyzařují. A po tomto zamyšlení jsem si naplánovala, že do týdne změním svůj byt v oázu klidu, krásy a harmonie, ne ve skladiště věcí, které sice mohou vyvolávat vzpomínky, ale nejsou vždy dobré, krásné, radostné. Ale nesmím příliš spěchat ... jedno po druhém.
Vůně lesa, louky a ovzduší
Vzpomněla jsem si na malíře a na cestu, kterou brzy podniknu. Musím se dostat k jeho obrazům! Člověk, který obětuje své pohodlí pro neuchopitelnou krásu musí znát cestu k břehům blaženosti. Pokud ovšem na těch březích už nestojí. Je sotva poledne, myslím si, za hodinu bych mohla být na místě. V duchu si mapuji cestu, abych nezabloudila. Neměla bych se koho a na co zeptat. Žije stranou od lidí a sotva ho někdo bude znát. A ti, co ho znají, určitě nežijí v jeho blízkosti a pak - zatím jsem se s nikým takovým nesetkala. Vyšla jsem z domu a dala jsem po cestě, jak jsem si ji pamatovala. Šla jsem zvolna, abych si užila každý okamžik krásy, která se rozlévala v zářijovém slunečním jasu. Byla to zralá krása léta! Listí bylo již trochu unavené a začínaly kvést květy pozdního léta. Malíř stál v zahradě, v ruce držel kosu a rozhlížel se kolem.
"Dobrý den," volám na něho přes plot. Neslyšel mne. Ještě jednou jsem pozdravila, tentokrát hlasitěji. Obrátil se a radostně mi zamával. Spěchal mi otevřít vrátka.
"Už jsem myslel, že se neukážete. Pojďte dál, někoho vám představím."
Šla jsem za ním travou, okolo ovocných stromů, na kterých zrály jablka. Některá se válela v trávě, nahnile voněla a kroužily kolem nich vosy. Ze stromů je pozorovali ptáci a pozpěvovali si.
"Pojďte," řekl, vzal mne za ruku a vedl do kůlny. Na slámě leželo štěně vlčáka a spalo. Usmíval se, jakoby tam leželo dítě, svým způsobem to vlastně dítě bylo. Štěně najednou zvedlo hlavu, pohnulo oušky a zívlo. Pak otočila hlavu k misce s vodou.
"Ten je krásný," řekla jsem nadšeně.
"Viďte? Už se nehodil k chovu, tak jsem si ho vzal. Budu tady totiž výjimečně přes zimu, protože budu malovat zimní obrazy. Ještě musím sehnat nějaké zásoby jídla, protože až tu padne sníh, tak to můj domov odřízne od civilizace, což by tak nevadilo. Ale nechtěl jsem tu být sám."
"Kdybyste chtěl, zavařila bych vám ovoce. Stejně ho nesbíráte a budete mít celou zimu marmelády a kompoty," navrhla jsem mu, "a můžeme se taky vypravit do lesa. Usušíme houby, nasbíráme malinové a ostružinové listí. A z těch horších jablek uděláme jablečný ocet."
Překvapeně se na mne podíval a usmál se.
"To bych byl moc rád. Vy byste mi skutečně pomohla?"
"Jistě," usmála jsem se. ale ne z důvodu být s ním, ale v jeho blízkosti. Dnes mne přesvědčil o tom, že na břehy blaženosti vidí.
"A jak se vám odměním?"
Zamyslela jsem se, zda mu to mám prozradit.
"Tak mi to povězte," řekl naléhavě.
"Přála bych si, abyste mi pomohl zútulnit můj byt. Jen návrh. Přinesu vám fotografie, Ano?"
"To rád, velmi rád."
A tak jsme si sedli ke stolu, uvařil čaj, na stůl postavil sklenici medu, v proutěném košíku chleba. Mlčeli jsme. Poslouchali jsme tikot hodin a uvědomovali jsme si, jak je čas relativní. Už není kam spěchat.
Růženec dnů
Bylo to krásné a nikdy, nikdy dost!
Copak se člověk lásky nasytí?
Ač na zem snesla se chladná zimní noc,
na lůžku z pomněnek ležíme zakrytí.
Voníme k růžím v mrazivých nocích,
studánky budíme z hlubokých snů.
Ač spolu sdílíme nejhlubší pocit,
tak růženec navléká se z osamělých dnů.