31.08.2016 19:40

I.

Uplynul rok od mého posledního dopisu Robertovi a během tohoto času se stalo mnoho změn v mém životě. Dostala jsem zajímavou nabídku z jedné nakladatelské společnosti na editorku prozaických textů, kterou jsem přijala a skončila v módních žurnálech. Konečně dělám něco, co se mi líbí. Přemístila jsem se do velmi pěkného prostředí, které mne přátelsky přijalo, což mne velmi potěšilo. Mám ráda knihy, mám ráda i lidi, kteří jim věnují svůj život. Dala jsem si do pořádku svou malou domácnost a také jsem nechala zrekonstruovat chatu, kterou jsem začala považovat za své letní sídlo a podle toho jsem si ji i zařídila. Když jsem přebírala hotové práce, nedalo mi to, abych se nepodívala z kopce, zda není Robert na své chalupě, ale dům byl zamčený a jakoby oslepl. Všichni minulí z mého života asi odešli a po nich nezůstalo nic, než prázdnota v mém srdci. Nevadí, myslím si, nyní mám pro co žít. Roberta jsem vydýchala, když jsem si uvědomila, že to bylo prostě takové zajiskření a dál se nepočítalo s živením ohně. Tak to asi v životě chodí. Náhody se dějí, nevím proč vzpomínat. Tečka.

A je tu podzim, řekla jsem si jednoho rána, když jsem šla do nakladatelství a slunce tak zlatavě zdobilo domy a ulice, ve vzduchu byl cítit ten nezapomenutelný podzimní parfém a lidé se hemžili sem a tam v ulicích. Chodím ráda pěšky, není to daleko, takže mám čas nakouknout do výkladních skříní a zauvažovat o novém modelu mezi podzimem a zimou. Cítím se tak svobodná, jak nikdy před tím. Uvědomuji si, že muži asi do mého života nepatří. A pokud patří, pak se určitě naskytne příležitost, která ukáže, kde je pravda. Vešla jsem do domu, zapsala jsem si příchod a výtahem jsem vyjela do třetího patra, kde mám svou kancelář. Vždycky jsem tak trochu zvědavá, jaká práce mi přistane na stole nebo v e-mailu. Asi před týdnem jsem začala dělat na jednom textu, který mě zaujal. Autor je zkušený psavec, a tak jsem neměla tolik práce s korekturou. Nikdo na mě nespěchá, tak si mohu zajímavý příběh pěkně užívat. Pootevřela jsem okno, podívala jsem se na krásný strom, který stojí v zahradě a v ní si dopoledne hrají děti s mateřské školky. Ty zvuky z ulice jsou tak uklidňující: zde končí samota a začíná pocit, že člověk je součástí všeho dění, což je pocit přímo báječný. Zatím nemám žádné přátele, lidé v tomto nakladatelství pracují samostatně a nesdružují se, jako dříve mé kolegyně. Připadala jsem si někdy jak na kachním dvorku. V tomto domě je ticho, jen občas se ozvou něčí kroky, které směřují k výtahu. Když se potkáme, pozdravíme se, usmějeme se, ale to je všechno.

Knihy a jejich příběhy potřebují ticho, stejně jako lidé, kteří obrací jejich stránky a čtou jako dávní svatopisci, aby jim neuniklo nic, co by text mohlo poškodit, znejasnit, co by mu ublížilo. Pan ředitel pochází ze staré literárně zaměřené rodiny a je velmi dbalý na úroveň našich knih. Všechno si ještě zkontroluje, a pokud najde nějaký nedostatek, hned volá k nápravě, prodiskutuje své náhledy, podá návrh a vrátí text k další práci. Tento asi šedesátiletý pán je vždy elegantně oblečený a má své zažité rituály. Kromě toho, že vede nakladatelství, má i semináře na filosofické fakultě, kde učí francouzský a český jazyk budoucí překladatele. Slyšela jsem, že je velmi přísný a neústupný. Bylo to právě on, který mi doporučil, abych dál studovala. Jeho doporučení vypadalo jako rozkaz, takže jsem se přihlásila a nyní, když za měsíc začíná první ročník, jsem rozechvělá, ale spokojená, že budu zase v žít v určitém režimu. Přiznávám, že můj předchozí život byl trochu moc výstřední. To končí. Jsem zase v jiném světě, do kterého nikoho nepustím, dokud nedojdu do jasného cíle a ten je dán tím, že mě vůbec do nakladatelství přijali.

 

Probírám se textem, který je podivuhodný, moudrý a krásný tak, že mi občas vžene slzy do očí. Lidské vzpomínky jsou si hodně podobné. Lidé tíhnou ke svému zázemí a dokáží o něm překrásně vyprávět. Myslím si, že lidsky zraji, že poznávám soucit, sdílím pocity sounáležitosti a proplouvám světy spisovatelů, jejichž díla leží naskládaná v mé skříňce v úhledných obalech. Necítím se jako vetřelec, naopak jsem do těch světů zvána s důvěrou a cítím jinou lásku, než tu dobyvačnou a dravou, která si žádá žít na výsluní v srdci toho, kdo se mi zrovna líbí. S tím je konec, jako s módními časopisy, které obsahují právě takové návody pro ženský život, který jsem si vyzkoušela a prohrála. Taky možno říci, že jsem nad ním vyhrála svůj boj o štěstí, záleží, jak se na to člověk dívá. To všechno mi běží hlavou při čtení textu toho starého pána. Ráda bych ho navštívila, poznala jeho zázemí, něco se od něho naučila. Ale ještě mi zbývá prohlédnout a pročíst padesát stránek. Jde to dost pomalu a myslím, že dřív padnou podzimní mlhy, než budu s tím vypořádaná.

V zimě rozhodně necestuji. Ale ještě, než padnou mlhy, musím na chatu a zazimovat ji, zkontrolovat vodu a pořádně zavřít všechna okna, dát sousedům klíče, kdyby se něco stalo. Při té myšlence se mi rozbušilo srdce. Vstala jsem od práce, zavřela desky, uložila práci do regálu a otevřela jsem dokořán okno. Není to tak lehké, jak jsem si myslela ještě ráno, zapomenout. Kromě té romantiky, kterou jsem prožila, tu něco zůstalo. Něco vážného, ale netíží to, spíš zase cítím, jak mi rostou křídla. Myšlenka na chatu mi vrací i myšlenky na potok, jeskyni, les, polibky, povídání plné záhad a kouzel. To mi udělal schválně, abych nezapomněla. Něco zabolelo. Měla bych tu chatu prodat a koupit si jinou a jinde. Odtrhnout se od těch míst, které mi budou Roberta, ztraceného v prostoru, připomínat. Stejně jako mi ho připomíná dosud nevydaná kniha Cesty. Měla jsem dost sil, abych ji už neotvírala, abych ji nechala pěkně ležet a dozrávat k vrcholu jejího příběhu, ke kterému jsem ještě vnitřně nedospěla. Mé srdce a city leží na rozcestí. Jedna cesta vede do lesa, druhá zase k potoku. Nemohu si zakázat milovat, to není stejné jako si odepřít nějaké jídlo, či cokoliv jiného. Jednou to tu je, vlastně to skončilo remízou a možná, že i on čeká, jak to všechno dopadne. Někde se setkáme a já se musím na to vnitřně připravit a ještě před tím se rozhodnout, jak se zachovám. Jak jinak, než podle situace. Takže tu – tečku – shora odvolávám. Místo ní dávám pomlčku.

Uklidnila jsem se. Vytáhla zase z regálu krásný příběh a začetla se do jeho pokračování. A přitom mi hlavou běží plán na můj příjezd na chatu, jakoby se nic nestalo, vylezu na kopec, pokud bude ve své zahradě, zavolám na něho, zamávám a on buď přiběhne, nebo na mne jen zamává. Jsem jen napůl smířená s náznakem rozchodu, ale druhá polovina mého srdce ví, že se něco objeví. Není možné, aby jiskra zhasla, nebo to možné je, pak to byla jen taková, co klesá s cigaretovým popelem do popelníku.

Kupodivu, mé úvahy zase rozhýbaly tiché vody v mé mysli a daly mi naději. Člověk nemůže existovat bez naděje, dokonce naděje je hlavním hybatelem tohoto světa, ne nějaké technologie a stroje, byť sebedokonalejší. To je zajímavá myšlenka, napadá mne právě proto, že čtu ten rukopis, který je naplněný nadějí, ozářený nadějí, hořící nadějí. A přesto, že to nyní chápu, zůstávám tichá, jen o něco živější a šťastnější.

Ve tři hodiny skončila pracovní doba. Pan ředitel si přeje, aby byly před odchodem uklizeny kanceláře, nic se na stolech neválelo, celá kancelář uklizena, vyvětrána a zamčena. Nesmí se tu kouřit, nádobí musí být umyto a naskládáno v kuchyňce ve skříni. Oblékla jsem si svetřík, protože se venku ochladilo, očima zkontrolovala místnost a vyšla z kanceláře k výtahu, který mne doveze na recepci, kam se odevzdávají klíče. A mám celé odpoledne pro sebe, přátelé zlatí. Mohu se nyní vydat k řece, projít se po jejím břehu, dýchat ten vlhký vzduch, přemýšlet a v myšlenkách se toulat kde chci, ne tak, jak jsem to dělala doposud, že jsem některé myšlenky zavřela do trezoru, na který jsem si pověsila tabulku - cogitationes vitantur -, tak tohle zase ne, Ilonko, nepřeháněj.

Cesta kolem řeky je příjemná a uvolňující. Nyní, když jsem otevřela trezor, vyhrnuly se na mne vzpomínky. Ale nebolely, byly naopak v souladu s pocity, které přinesla řeka. Vůně trávy, cinkot tramvají někde v dálce a občas i ptačí cvrlikání. I když je tomu už rok, je zvláštní, jak jsou živé, jak jsou ozářené a milostné. To všechno ten příběh starého pána, ten opět otevřel brány mých citů a vypustil jako anděla – naději. Chtěla bych s Robertem sedět v zářijovém dni v zahradní kavárně, poslouchat jeho fantastické řeči, dívat se mu do očí, na jeho hezkou tvář a jemné ruce. Jen se nesmí vrátit utrpení. To musím zkrotit. Vzpomínky je nutné uložit do barokní skříňky, v které mám své tajnosti, parfémy, šperky a fotky. Ještě jsem nevyrazila v duchu na chatu. Zatím si tě Roberte tady nechám na břehu řeky, a když mi bude smutno, vrátím se sem, abych tě tu zase našla takového, jakého tě tu nechám, protože tahle cesta zákonitě skončí na mostě, který musím přejít, abych se dostala domů.

Mosty překlenují hluboké řeky, skalní útesy, za nimi je cesta, která vede do určitých míst. Když jde člověk po mostě, měl by přemýšlet o jeho úloze pro člověka. I mezi námi jsou mosty, v nás jsou mosty, jinak bychom nemohli jít dál a zůstali stát před nepřekonatelnou překážkou v cestě. Je to otázka, Roberte, zda mezi námi je most, nebo každý z nás čeká na opačném břehu na to, kdo první tu překážku zdolá. Zatím nejsem připravena nic mezi námi zdolávat. A ty nejsi takový bloud, aby ses vydal do takových podniků. Jsi přeci ženatý, jsi až moc ženatý a já zase nezávislá, ale milující. Co překoná tu propast mezi námi?

Odemykám dveře mého bytu a zamykám za sebou. Dělám to, co každý den, pěkně disciplinovaně, abych dobře spala a ráno mazala zase do práce, kde na mne čekají stohy příběhů, které se jako voňavé knihy dostanou mezi lidi a budou na ně působit svým neodolatelným půvabem. Samozřejmě, že mi celý den nikdo nevolal, nikdo mi neposlal dopis, pohlednici, pozdrav. Dobrá, začnu psát svým známým dopisy a pohlednice, stejně nevědí, kde nyní bydlím, třeba zahájím nějakou zajímavou korespondenci. E-maily neberu. Nesnáším je. Měla bych se chystat na studium, připravit si sešity a vybrat si šaty a boty, abych zapůsobila na své budoucí kolegy.

 

Konečně jsem došla domů. Rozhlížím se kolem sebe, už se pomaloučku stmívá, dům naproti je plný světel, za nimi je život. Lidé se objímají, hádají, večeří, cvičí, koukají na televizi, přežvykují a popíjejí. Odvracím se od okna, pomalu se svlékám a jdu do koupelny. Dám si koupel, pak si něco přečtu anebo budu přemýšlet, komu napsat dopis. Zítra je středa, až půjdu z práce, zastavím se v botanické zahradě. Vrátím příběh na jeho počátek. To byl den!

Den po dni, jako korálky na růženci. Na konci bývá – amen -. Ale Já neřeknu – amen-. Já řeknu – přijď. Otevřu cesty pro nás, třeba jen já, sama. Bez tebe, by byly otevřeny, až se rozhodneš. Protože tě stále miluji, Roberte.