Baruščino mlčení
S Pavlem, mým manželem, jsme se seznámili během studií a naše láska vytrvala i po promocích. Rodiče nám poskytli zázemí. Ale se sňatkem jsme stále váhali. Oběma se nám rozjížděla kariéra a nám způsob našeho soužití vyhovoval. A když jsme se konečně rozhodli se vzít a mít rodinu, přišla první vážná rána. Když totiž ani po dvou letech jsem neotěhotněla, navštívili jsme specialistu. A ten s politováním vyslovil verdikt – vaše manželství zůstane bezdětné. Byli jsme oba zklamaní a nešťastní. Ani tato událost neotřásla vážně naším vztahem. Hledali jsme řešení a osud nám byl nakloněn. Získali jsme do adopce krásnou a zdravou holčičku. Rodiče zahynuli při automobilové nehodě a ona neměla nikoho, kdo by se mohl postarat a tak přišla do kojeneckého domova.. Nevěnovala jsem pozornost, kdo byli a čím byli. Hlavně, že jsem držela tu krásnou holčičku v náruči. Oba jsme byli připraveni se stát milujícími rodiči. Ale po čase jsme se přesvědčili, že to rozhodnutí nebude lehké ......
V sobotu jsme chodívali s Baruškou k mé matce a návštěvu. Baruška měla ráda obě babičky, nedělala mezi nimi rozdíl, ale moje maminka měla na ni víc času, než Pavlova a tak snad Baruška k ní našla větší důvěru. A tu sobotu měla maminka pro Barušku zvlášť veliké překvapení. Sotva jsme zazvonili, vyletěl od domu malý bílý pes a skákal se štěkotem na vrátka. Baruška zůstala jako přimražená – tolik si přála nějaké zvíře, ale Pavel to nedovolil.
„Punťo, neskákej," volala maminka a běžela nám k brance odemknout. Pes se nejdříve vrhl a mne a pak a Barušku. Ta trochu znejistěla.
„Mami, kde jsi ho vzala?" zeptala jsem se jí potichu.
„Koupila od Jouzy," řekla, pohladila mne po rameni a pak se obrátila k Barušce.
„Líbí se ti, děvečko?"
„Hrozně moc, babičko, ty jsi věděla, jak jsem toužila po pejskovi."
„To víš, že ano," řekla a pohladila ji po hlavičce.
Šly jsme do domu a ve velkém pokoji bylo další překvapení. Nádherné leštěné černé křídlo.
„Mami, ty jsi si koupila křídlo? Ty zase budeš hrát?" zeptala jsem se ji. Spiklenecky zamrkala a oči otočila k Barušce.
„Možná, že budeme hrát s Baruškou," usmála se na ni. Ta už seděla u klavíru a položila své malé ruce a leštěné dřevo víka.
Odvedla jsem matku do kuchyně.
„Co tě to napadlo?"
„Všimla jsi si těch rukou? Jsou to ruce hudebníka. Já jsem přesvědčená, že Baruška má velké vlohy a já ji dám příležitost."
„Mami, Pavel touží po tom, aby byla inženýrkou jako je on, aby jednou zdědila naši firmu."
„To klidně může být, ale na klavír se může taky naučit hrát. Alespoň si zkrášlí život."
Když jsem to Pavlovi vyprávěla, viděla jsem na něm, že mu to není vhod. V Barušce se viděl a spíš plánoval, že bude sportovat a studovat techniku. Ale bylo za tím ještě něco, co mi zatajoval.
„Pavle, maminka si vezme Barušku na prázdniny a my se můžeme věnovat projektu. Víš, jak to spěchá a hodně nám to pomůže."
„To ano, ale ty dva měsíce jsou dlouhá doba a možná že ..."
Nedořekl a já jsem zůstala stát proti němu s tázavým pohledem.
„Dobře, já ti to tedy řeknu."
„Co?"
„Ty jsi se nikdy zajímala, kdo byli Baruščini rodiče. Byla jsi celá bez sebe, že držíš v náruči dítě a já o tom nikdy nemluvil. Ale teď je asi chvíle, kdy ti to musím říci."
„Mluv,Pavle, jsem připravená na všechno."
„Oba byli hudebníci. Podívej se."
Šel k psacímu stolu a vytáhl německý časopis. Zalistoval v něm a já spatřila tváře dvou lidí, staršího muže a mladé ženy. Pod obrázkem stálo, že oba čeští interpreti zahynuli při automobilové nehodě na cestě do Paříže, kde měli mít významný koncert. V Praze zůstala jejich dvouměsíční dcera u příbuzné, která se však o ni nemůže starat a zřejmě dítě bude přijato do kojeneckého ústavu. Nevzpomněla jsem si, že by tato zpráva pronikla do českého tisku, ale já noviny a televizi stejně nikdy moc nesledovala, tak mi to mohlo snadno uniknout. Bylo to tak dávno a já měla tehdy jiné starosti.
„Tak, tady je ta pravda o Barušce. A já si nepřeji," řekl důrazně a pevně se mi díval do očí,"aby se z Barušky stala umělkyně. Může si brnkat třeba na laťky u plotu, ale vystuduje pořádnou školu, aby z ní byla samostatná žena a ne nějaký bohém. To tedy ne. A vůbec, po prázdninách jde do první třídy a já se s ní budu učit."
Baruška byla nadšená, že bude na prázdninách u babičky a že i druhá babička bude za nimi jezdit, slíbily si krásné výlety a koupání v přírodě. Ale já věděla, že hlavní táhlo je Punťa a příslib velkého rozmazlování. Baruška byla na svůj věk rozumná a i ona dokázala rozdávat svou lásku všem, kteří ji měli rádi. Měla jsem sto chutí říci mamince, co jsem se od Pavla dozvěděla o Baruščiných rodičích, ale mlčela jsem.
Uběhlo čtrnáct dní a Pavel rozhodl, že v sobotu pojedeme k mé matce.
„Určitě se tam Baruška tak zabydlela, že nebude chtít ani slyšet o tom, že by se měla vrátit po prázdninách domů," staral se Pavel.
Ano, uměla jsem si to představit. A když jsme zastavili před matčiným domem, z okna se ozýval klavír a matčin hlas – raz dva tři čtyři ...
„No, tak vidíš, já to říkal. To hraje naše šestiletá dcera. Po prázdninách už bude válet Beethovena," ušklíbl se Pavel.
„Nech toho, prosím tě. Alespoň nikde nelítá."
Ale popadla mne starost. Pavla jsem dobře znala a věděla, jsem, že od svého záměru nikdy neustoupí a Baruška bude utíkat tam, kam ji srdíčko potáhne.
Pavel zazvonil a z okna vyhlédla hlava mé matky. Zamávala na nás a obě nám běžely vstříc.
„Mamko, taťko, já hraju na klavír," oznámila nám radostně.
A pak přišla škola. Baruška se nesla pyšně do první třídy vedle Pavla, který ji držel za ručku a bylo na něm vidět jisté dojetí. Ale to všechno trvalo do chvíle, než došlo k učení. Barušce šlo psaní a čtení, ale pokulhávala v matematice a kreslení. Asi Pavel čekal, že bude takový fenomén, jako on, úplně zapomněl, že Baruška není naše dcera a že má jiné sklony, než od ní očekával. Slýchávala jsem z pracovny, že na ni zvyšuje hlas a že ona mu svým hláskem odporuje, což vyvolávalo zase vlnu Pavlova křiku.
„Pavle, nekřič na ni, ona se to naučí, uvidíš," napomínala jsem ho před spaním v naší ložnici.
„To ona spíš zazpívá nějakou árii, než spočítá jednoduchý příklad," řekl a otočil se ode mne na druhý bok.
Další oheň do ohně přilila paní učitelka na rodičovském sdružení, když nám řekla, že Baruška má velký hudební talent a že bychom ji měli přihlásit do hudební školy.
„Paní učitelko," řekl Pavel," já mám z dcerkou jiný záměr a nebudu její muzicírování podporovat."
„Ale pane inženýre, mějte rozum. Baruška je velmi nadané dítě a byla by škoda, kdyby svou hřivnu neuplatnila."
„Jak jsem řekl. Raději ji přitáhněte v matematice. My se postaráme o její budoucnost."
Paní učitelka pokrčila rameny a rozloučila se s námi. Tehdy jsme se s Pavlem poprvé pohádali. Ale já nechtěla Barušku v ničem podporovat, s čím Pavel nesouhlasil a rozhodně jsem trvala na tom, aby nosila ze školy ty nejlepší výsledky, i když jsem viděla, že některé předměty jsou nad její síly. Nechtěla jsem si rozbít manželství a Baruška byla nyní tím jazýčkem na vahách našeho osudu. Z našeho klidného a harmonického domova se stala tichá domácnost. Baruška vzdorovala a Pavel se s ní vytrvale učil. A bylo to s křikem. Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem se pokusila opět Pavla nějak ovlivnit v jeho úmyslech, ale nemělo to žádný výsledek.
Svěřila jsem se s celou záležitostí matce a prosila ji o radu a pomoc.
„To máš těžké. On se v holce vidí a já si z jedné strany myslím, že má pravdu. Víš, ono to umění má své pro a proti. Když je to v ní, tak se to stejně prosadí, ale musíme respektovat i Pavlovy názory, jinak by mohlo dojít ke krizi ve vašem manželství. Víš, že Pavel má Barušku rád, ale taky je paličatý."
Baruška se snažila, aby měla dobrý prospěch a tak se mi podařilo umluvit Pavla, abychom ji do té hudební školy přeci jenom zapsali. Ale viděla jsem na něm, že mu to není vhod a posléze, kdykoliv Baruška cvičila, odcházel z domu..A to mne hodně mrzelo. Dostala jsem se do pozice, kterou jsem nikdy nechtěla ve své rodině zaujímat a poprvé jsem si uvědomila, že ta skutečnost, že Baruška není naše dítě, může sehrát v našem manželství osudnou roli. Hodně jsem se trápila, ale navenek jsem nenechala na sobě nic znát, snažila jsem se být obratným diplomatem mezi dvěma lidmi, které jsem nade vše milovala. Pravda, že mi připadalo nespravedlivé, jak se k tomu Pavel staví, chápala jsem ho a nehledala jsem za tím nic zvláštního. Přála jsem si, aby Baruška byla šťastná a současně, jen aby se naše manželství udrželo v tom rozumném a láskyplném duchu.
Barušce bylo právě patnáct let a chystala se nastoupit do gymnasia. Pavel ji donutil, aby se přihlásila na přírodovědné, ale ona se mi svěřila, že má strach, že bude mít s matematikou a fyzikou problémy. Viděla jsem na ni, že se ji tam nechce a raději by studovala konzervatoř. Ale o tom nesmělo být doma ani řeči. Dost a tom, že ji moje maminka platila hodiny zpěvu a klavíru bez Pavlova vědomí. A já jsem si stále dělala výčitky, že svému manželovi lžu. Jednou mi volala moje přítelkyně, že by potřebovala se mou mluvit a zda bych se s ní sešla v jaké příjemné kavárně. Samozřejmě, že jsem souhlasila a ráda, protože mi přišlo na mysl, abych se jí svěřila se svým trápením. Třeba mi pomůže, pomyslela jsem si. Léta toho trápení a lhaní a přesvědčování na mně zanechalo stopy. Nejdříve jsem vyslechla její trápení a pak jsme se pustili do mých problémů.
„Lítáš mezi nimi a škodí ti to. Měla bys by vyhledat nějakého odborníka a promluvit si o tom. Třeba zabráníš jakému velkému problému mezi tebou a Pavlem, děvče," řekla starostlivě.
„Já jsem nikdy u nikoho takového nebyla," přiznala jsem se. .
„A vidíš, to je právě chyba. Nikdo nemá patent na správnou výchovu dětí a někdy i z velké lásky můžeš udělat osudovou chybu."
„To je pravda, to si uvědomuji."
„Jednoho dne se to může tak vyhrotit, že buď Baruška odejde z domu, aby se mohla věnovat hudbě a nebo se Pavel pomine a odejde z domu on. A víš, že chlap má vždycky kam jít."
Smutně jsem přisvědčila a nebylo mi z toho nejlépe.
„A Baruška vůbec netuší, že není vaše?"
„Ne, určitě to netuší.“
„No, musela vidět, že se nikomu z vás nepodobá. Měli byste ji to říci, než se to dozví sama a udělá nějakou hloupost."
Rozhodla jsem se, že s Pavlem o tom promluvím. Nejdřív byl naštvaný, ale pak zvítězil rozum a řekl, že až přijde vhodná doba, že s ní promluví. To mne uklidnilo. Pochopila jsem, že má stále velký zájem na tom, abychom byli rodina a ten těžký úkol vzal právě na svá bedra. Tím ze mne sňal velkou starost. Krátce na to jsem navštívila, po telefonické dohodě, psychologa. Byl to příjemný muž, o něco málo starší než já. Celé prostředí, do kterého jsem vstoupila, bylo přátelské a důvěryhodné. Sedli jsme si naproti sobě a já mu vylíčila svůj problém. Nebylo lehké poskládat střípky všech událostí a trápení tak, abych vytvořila jasný obraz života, kterém by se kdo vyznal a na správném základě mi mohl i poradit. Chvíli se na mne soustředěně díval a mlčel. Ponořila jsem se do jeho pohledu.
„Zajímavý příběh," řekl mi posléze, "ale není ojedinělý. Víte, váš manžel možná podvědomě, touží, aby se vaše dcera podoba jemu a tak mu víc patřila. I když z druhé strany, je rozumné, aby nejdříve vystudovala takovou školu, která ji připraví do života a pak se může umění věnovat bez zábran. Já bych se v tomto případě přiklonil na stranu vašeho manžela. Ale vy to nesmíte tak dramaticky a úzkostlivě prožívat. Už to, že přislíbil, že vaší dceři řekne pravdu, je hodno obdivu, protože se mlže stát, že bude zklamaná a nešťastná. Je ve věku, kdy je citlivá a potřebuje mít pocit pevného zázemí. Až dosud jste ji poskytovali všechno, co bylo ve vašich silách a možnostech a ona to jistě pochopí. Život by se neměl žít ve lži a zapírání. Nakonec to, že jste ji vzali do rodiny a přijali ji za vlastní, je pro ni výhra. Jen by ji neměl váš manžel dávat najevo tak odpor k jejímu hraní."
Nechtěla jsem Pavlovi přiznat, že jsem byla u psychologa a dlouho jsem váhala, jak mu říci, co bylo pro něho i Barušku důležité, aby nebyly jejich vztahy tak napjaté. Baruška měla právě před ústní maturitou, na výsledky písemných prací jsme netrpělivě čekali. Měli s Pavlem debatu o budoucím studiu a ta debata se nenesla ve zrovna přátelském duchu. Baruška dobře věděla, že pokud půjde a techniku, bude se trápit s předměty, na které nemá vlohy a bude vždy jen průměrným inženýrem.
„Pavle, nech ji vybrat podle jejího. Vždyť bude v budoucnosti trpět stresem, že není ve všem tak dobrá a bude mít problémy v zaměstnání."
Pavel se zamračil.
„Bára převezme naši firmu a bude ji řídit. Na to ji připravím a dokud budu živ, tak ji budu pomáhat. To je pro ni ta pravá budoucnost."
„Ale co když by byla lepší lékařkou nebo právničkou ..."
„Nebo herečkou a zpěvačkou, že jo?" vybuchl.
Bylo mi ho líto, ale nevzala jsem to.
„No a co? Měla by se špatně?"
„Jistě, že měla. Copak v tom umění není konkurence a kdo mi zaručí, že je Bára tak dobrá, že se udrží na té správné úrovni a uživí ji to?"
Na to jsem nemohla odpovědět.
„Musím se ti k něčemu přiznat,. Byla jsem u psychologa."
Chvíli mlčel a pak řekl – já taky.
Vzali jsme se za ruce a dívali se jeden druhému do očí.
„Asi je vhodná doba pro to, abychom Barušce oba řekli pravdu," zašeptal.
„Kdy?" zeptala jsem se.
„Hned, moje milá. Už ji slyším na schodech."
Stiskl mi obě ruce a já šla do kuchyně chystat něco ke svačině.
Baruška vletěla do bytu.
„Mami, tati, já jsem tak šťastná. Obě písemky za jedna."
„No vidíš," řekl Pavel, který vyšel z pokoje a objal ji, " ty jsi přeci jen moje holka. A já jsem měl z té matematiky takový strach."
„Já taky, táto," řekla a políbila ho na tvář.
Donesla jsem .do pokoje nakrájenou bábovku a čaj. Postavila jsem podnos na stolek a sedla si do křesla. Pavlovi jsem naznačila, aby zahájil rozmluvu.
„Milá Baruško, chtěli bychom ti s maminkou něco vážného říci."
Ona se na nás podívala těma svýma zelenýma očima a usmála se.
„A co? Co? Povídejte?"
„Víš, dlouho jsme to tajili, protože jsme se báli o tvé štěstí a taky proto, že tě milujeme z celé duše a z celého srdce. Ale nejsi naše ..."
Pavlovi se zlomil hlas. Podívala jsem se a Barušku a ta právě nesla k ústům bábovku.
„Ale tati, já to dávno vím."
Pavel se na mne překvapeně podíval a já nevycházela z údivu.
„Jak to víš? Odkud?"
„No, tati. Tak za prvé : všimla jsem si, že nejsem nikomu podobná a za druhé, ¨nemohla jsem pochopit, jak takovým dvěma hudebním antitalentům se mohl narodit takový talent, jako jsem já," řekla ve smíchu a vydala z tašky velkou obálku.
„Otevři ji," řekla.a Pavel nervózně otevřel obálku a vytáhl z ní tvrdý list papíru. Diplom ze soutěže talentů.
„Neřekla jsem vám to, abyste nebyli smutní. A při té příležitosti se pořadatel zmínil o mých tragicky zesnulých rodičích."
V pokoji bylo ticho. Jen hodiny přerušovaly mlčení. Pavel si prohlížel diplom a já jsem viděla, jak potlačuje slzy.
„Mami, nebyl by tam nějaký puding?" zeptala se mne.
„To víš, že ano," řekla jsem a vstala jsem. Baruška mne vzala kolem ramen a políbila mne.
„Jsi ta nejlepší máma na světě," řekla přitulila se ke mně.
Baruška vyhověla Pavlovi a techniku šla skutečně studovat. Dnes pracuje v naší firmě a práce se ji daří. Hudbě se věnuje jako koníčku a dokonce učí i děti hře na klavír. Jsme stále šťastná rodina.