26.08.2019 17:09

 

Dal jsem Sylvě naději, protože ji má každý. Ať v dobrém nebo ve zlém. Chápu život jako plynoucí čas a proto si  vážím každé chvíle, každé hodiny, kterou mohu žit. Vážím si času nyní víc než kdy jindy. Protože vím, co je smrt. Marii jsem se omluvil, řekl jsem ji po pravdě, že jsem to s tou interrupcí tak nemyslel a ona mi odpověděla, že to taky pochopila. Proč tedy plýtvat časem a zaobírat se věcmi, které se nedají změnit? A pokud se dají, musí se jim zase dát čas. A Moje Sylva byla na rozhraní. Bylo nutné čekat, co bude, protože to, co je, je už jasné. Ano, tvářil jsem se spokojeně, ale vnitřně jsem se hroutil. Sylvo, holčičko moje. Tohle sis nezasloužila, řekl jsem si a zaštíply mne slzy v očích. Ale to jsem byl sám v obýváku a předstíral jsem, že se dívám soustředěně na film. Hlavou mi defilovaly vzpomínky na Sylvu, jak byla malá a jak jsme spolu vyváděli. Brala všechno tak vážně! Když měl přijít Mikuláš, tak si mačkala ručičkami zástěrku a odříkávala říkanky. A když stonala, četli jsme ji pohádky. A najednou dospěje a někdo úplně cizí ji prostě odhodí jako nepotřebnou věc. A jak jsem byl připravený do toho nemluvit, tak jsem najednou pocítil, že bych ji měl bránit. Je to moje dítě a někdo mu zkazil svět. Nejsem přeci hlupák, abych to nechal tak být.

"Marie," zavolal jsem na ženu.

Přišla z pokoje a v ruce držela nějaké háčkování.

"Jdeme k nim," řekl jsem.

"Kam chceš jít a ke komu?"

"K rodičům toho kluka. Já si to s nimi vyříkám."

"Neblbni. Vždyť jsi sám říkal, že to nemá cenu."

"Má. Ublížil jí. A i když si ji nevezme, musí vědět, že udělal něco špatného."

Marie se oblékla a já jsem na ni čekal venku u auta. Byl tak krásný vzduch a všechno mne tak divně rozdíralo. Slyšel jsem, jak běží ze schodů a v ruce drží malou kabelku. Nasedla vedle mě do auta a já jsem se rozjel nočním městem a zastavil jsem před domem, na který ukázala.

"Jak se jmenují?" zeptal jsem se.

"Kučerovi."

Vchod byl ještě odemčen. Ze zvonků jsem uhodl, že bydlí ve čtvrtém patře. Nastoupili jsme do výtahu. Marie měla v očích plno obav a nejistoty. Ale já byl silný, že bych mohl lámat skály. Něco do mne vjelo, nějaká energie, nebyl to vztek, ale touha bránit Sylvu. Zazvonili  jsme na zvonek a čekali, až někdo otevře. Dočkali jsme se. Ve dveřích stála panička v županu a natáčkách.

"Jsem Henych, otec Sylvy, paní Kučerová. Ještě jsme se neviděli. To je má manželka Marie."

"Stalo se něco?" zeptala se a v tváři měla ten ženský děs.

Viděl jsem ho v životě u žen a matek mnohokrát. Pozvala nás dál a my jsme vešli do útulného bytu. Rychle šla do vedlejšího pokoje se převléknout a my jsme se mezitím rozhlíželi. Všude pořádek, čisto, a tak žensky pečlivě uklizeno.

"Co vám podám?" zeptala se.

"Kávu," řekla Marie prosebně.

Přišla s talířem plným cukroví. Omlouvala se, že slouží noční a že za chvíli musí jet do práce.

"Vy jste zdravotní sestra?" zeptala se Marie.

"Ne, pracuji v nočním podniku. Abych si přivydělala kvůli synovi. Jinak jsem úřednice na sociálce. To víte, jaké jsou platy."

Sedli jsme si a dívali se jeden druhému do očí.

"Tak. Proč jsme přišli. Naše Sylva je těhotná s vaším Oldou."

Řekl jsem to pevně a nekompromisně. Paní vytřeštila oči. Zbledla  a chytla se za srdeční krajinu.

"Nic mi neřekl. Proboha. Vždyť nemá ještě za sebou školu."

Vzal jsem ji za ruku.

" Tak jsme přišli, abychom tu věc vyřešili," vysvětlil jsem to s veškerou mírností, jaké jsem byl v této chvíli schopen.

"Nic mi neřekl. Ten darebák. Sylvinka je tak milá. Tak hodná holka. No počkej. Oldóó," zařvala na celý dům.

„Není doma,“ řekla a klesla na židli, „tohle já nezvládnu.“

„A kdy přijde?“ zeptala se Marie.

„My se vám ozveme a probereme to,“ odpověděla paní Kučerová.

A já v tu chvíli věděl, že mu Sylvu nedám. Hned jsem to cítil. Z celého ovzduší této domácnosti. Bylo mi líto toho dítěte, které mělo teprve přijít. Vstal jsem. Marie také. Pochopila a vzala mne pod paži. Sešli jsme k autu a já se podíval nahoru. V pokoji bylo zhasnuto. Sylvo, tvůj život dám do pořádku, uvidíš! Slibuji ti to! Hořkost a lítost mi stoupaly až do krku. Nebyl jsem schopen mluvit. Cítil jsem, jak jsem slabý proti takové situaci. Nedá se dělat skoro nic. Jen se rozhodnout, že to přijmeme a budeme s tím žít. S ženou jsme nemluvili celý večer. Nechtěli jsme jeden na druhého přenášet smutek a povídat si o našem neštěstí. Jen v noci mne vzala za ruku a já ji jemně stiskl.

Ale stejně jsem nespal. Nerozumím tomu. Kdysi mi někdo vyprávěl, ale nevzpomínám si kdo, že si duše, které přicházejí znovu na svět, vybírají své rodiče, své prostředí, v kterém prožijí svůj život podle své úrovně. Nyní mne ta myšlenka zaujala! Co asi provedla moje budoucí vnučka nebo vnuk, že si vybrali právě nás? Anebo, co od nás očekává Prozřetelnost? Byl jsem vždycky proti potratům a naštěstí jsem nikdy nic takového neprováděl ani ve své profesi, která byla od ženského poslání svým způsobem vzdálená. Nikdy jsem se k takovému problému veřejně nevyjadřoval. Ale vím, že mnoho žen bere své těhotenství jako tragédii. A zase naopak, jako výzvu nebo poslání. A ty duše, které k nim putují, aby na sebe, jejich prostřednictvím, vzaly tělesnou podobu a podrobily se pozemským zákonům, a i svému osudu, musí čekat, jak se o nich rozhodne. Půjdeš zpět anebo se narodíš? Jsem lékař a rozhodně do svého povolání nepletu náboženství nebo nějakou mystiku. Něco o tom vím a to něco úplně stačí k tomu, abych přál každé duši to nejlepší a nejkrásnější, když se vrací zpět do svého tělesného projevení. A to asi závěr celého mého přemýšlení o narození a jeho netělesných příčinách.