26.08.2019 17:01

 

Bývaly doby, kdy jsem byl do Marie opravdu zamilován. Velmi zamilován. Líbila se mi a to nejen proto, že byla hezká. Svým způsobem se mi zdála výjimečná. Její nálady se střídaly jako aprílové počasí a já jsem se moc rád s ní smiřoval, protože jsem tak mohl plně rozvíjet svou fantazii ve dvoření a milování. A jí se to líbilo. Dráždili jsme jeden druhého, abychom pak mohli spolu splynout v přání zase objevovat taje lásky a vzájemné přitažlivosti.

Zůstalo nám jen vzájemné špičkování, a čím víc jsme byli opatrní, abychom se nehádali, tím víc jsme ztráceli vášeň i pravou lásku. A tak zůstala ta krásná domácnost, do které ona vnášela všechno, co by jinak vnášela do našeho vztahu. Chodili jsme kolem sebe jako lovci a přitom jsme dělali, že se nic neděje. Nepřiznávali jsme si, jak jeden druhému jdeme už na nervy. Občas mi vyčetla, že se chovám povýšeně a nadřazeně a tím mi chtěla naznačit, že mi mé špitálské manýry přerůstají přes hlavu. Říkala tomu tak, kdykoliv jsem už na pokraji trpělivosti, zvýšil hlas.

„Nejsem nějaká sanitářka, abys na mne vyskakoval," prohlásila, a přitom neměla ani tušení, o čem mluví.

„Měla sis vzít nějakého Lojzu z vaší Lhoty, když si myslíš, že se chovám nemožně,“ odpověděl jsem klidně.

Tehdy se strašně urazila. Ale ne kvůli tomu, co jsem řekl. Že jsem sáhl na její ego. To nesnesla. Vložila do našeho vztahu všechno, protože se cítila nadřazená nad ostatními, že si vzala doktora z Prahy. A že s ním může mávat, což předváděla vždycky, když jsme jeli k jejím rodičům. Nechal jsem si to líbit, protože tehdy jsem ji ještě opravdu velmi miloval. Myslel jsem si, že ji to přejde, až se nasytí obdivem svých bývalých kamarádek a sousedů. Jen jednou ji její otec, můj tchán, napomenul a byl z toho cirkus ještě v Praze.

„Je celá matka,“ povzdechl si tchán, když jsme spolu kouřili na zápraží, „měl bys s tím něco dělat, nebo na to doplatíš.“

Jeho rada byla nad zlato, ale já neměl sílu a chuť čelit své ženě, která mne, jak jsem konečně věděl a tušil, mne milovala a okupovala celé mé nitro, mou duši i srdce.

To už tehdy jsem se zařadil mezi ty mlčící, shovívavé a podpantoflizované manžele, kteří jsou za to odměňováni vystlaným hnízdem a jistotou.

Muži jsou nesmírně omezováni vášní žen, kterou projevují při zdobení příbytků. Moje matka byla úplně stejná, a tak jsem se roky nebránil. V celém bytě měla nějaké choulostivé věci a můj otec měl svůj stolek, kam si smí postavit láhev s pivem a skleničkou. Její vášeň po stolování a uklízení byla až chorobná a ona tomu říkala rodinné hnízdečko.

Po rozhovoru o chalupě jsem se cítil velmi unaven a vyčerpán. Už vím, že se nesmím s ženou dohadovat, nemám sílu oponovat jejím argumentům a nechci dělat zbytečné dusno. Ale nechci vypadat jako zbabělec, který utíká z boje.

„Tak,“ řekla spokojeně a rozprostřela přede mne svou práci.

„Hezké, že?“

Tak ji to pochval, řeklo něco ve mně, ale mně se to nelíbilo.

„A jak že se tomu říká?“ zeptal jsem se, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi to před chvílí říkala.

„Dělají to v Americe. Patchwork,“ řekla, usmála se na mne a rukou mávla lehce nad tím zázrakem.

A jak budu na chalupě sám, tak to dám pryč, abych se na to nemusel dívat, pomyslel jsem si.

„Víš, mně připadá, že tam vidím kusy mé staré košile,“ řekl jsem vzal si brýle, abych se o tom ujistil.

„No jasně. I kusy mých starých šatů. Než bych to vyhodila, tak jsem nechala v tom památku na naše časy,“ odpověděla.

Byla to tedy mozaika vzpomínek. Sedli jsme si spolu na gauč.

„Tu košili jsi měl na sobě, když jsme byli v Itálii, vzpomínáš?“ řekla něžně a pohladila ten kousek látky.

„A tyhle šaty jsi měla tehdy na výletě v Tatrách. Byl jsi tak krásná,“ řekl jsem.

A tak jsme bloudili pohledem po našich vzpomínkách a dotýkali jsme se jeden druhého. Člověku zbydou jen vzpomínky, ale proč nad nimi plakat? Je to prostě světa běh. Jen já něčeho velmi želím a vnitřně strádám. Mám pocit, jako by se můj život tříštil na kusy a já tomu nemohu zabránit. A moje žena sedí vedle mne a dojatě se dívá na kousky látek, které jsou našimi osobními dějinami.

„Ta chaloupka bude naše hnízdečko,“ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí, a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám. Díval jsem se z okna na protější dům plný takových lidí, jako jsme my dva a zmocňovala se mne nejistota, že to dlouho vydržím. Z kuchyně bylo slyšet zvuky, jak umývala nádobí. Bytem se linula vůně jejího parfému a všechno bylo v pohodě a klidu. Navenek.

„Nechceš kafé?“ zeptala se mne ve dveřích a já se až lekl jejího hlasu.

„Dáš si se mnou?“ zeptal jsem se.

„Ale ano. Docela mám chuť, “ řekla a rukou si urovnala zástěru. To gesto mne dojalo. Nevím proč.

„A dáš si k tomu buchtu nebo dort?“ zeptala se zase, když jsem si sedl v kuchyni za stůl.

„Třeba dort.“

Vytáhla z ledničky velký dort a opatrně ho kousek ukrojila.

„Zkoušela jsem jeden recept,“ řekl, „Holánková mi ho dala, je to jednoduché a myslím, že dobré. Takový lehký dort. Zítra si můžeš vzít kousek do práce.“

„No, raději nechám Petrovi.“

„Prosím tě, Petr přijde až v pátek. Dělá na nějakém projektu a Sylva dorty nejí.“

Dívala se starostlivě na mne, jestli mi chutná, tak jsem ji to musel pochválit.

„Představ si, že Sandra dostala přidáno,“ začala o práci a já se rozhodl, že to vyslechnu. Poslouchal jsem však jen tóny jejího hlasu a obsah jsem nevnímal. Rozčilovala se a zase se uklidňovala, když vyprávěla, jak to šéfovi pořádně nandala.

Začalo se stmívat a ona vstala a rozsvítila lampu nad stolem.

„Už bychom měli koupit něco nového. Viděla jsem ve Světlušce.“ A její hlas se ztrácel v prostoru a já se díval, jak ji září oči v tom světle a rozkládá rukama, jako by chtěla uletět.

„Už aby bylo pořádné jaro,“ řekl jsem, ale neodpověděla mi. Sklízela ze stolu nádobí a chystala se ho umýt. Díval jsem se za ní, jak nese podnos do kuchyně, a říkal jsem si, že je stále pěkná ženská. A to ji omlouvalo. Jedině to ji omlouvalo, protože jsem se s ní chtěl milovat ještě ten večer.

„Možná, že se budeš zlobit, ale já jsem se domluvila ze sousedkou, že mi ušije halenku podle Burdy. Skočila bych tam na chvíli,“ řekla z kuchyně.

„Proč bych se zlobil?“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem byl naštvaný. Její tři šatníky byly narvané k prasknutí. Nikdy nic nevyhodila. Byla tak zvyklá z domu všechno schovávat. Půl sklepa zabraly její boty a kabelky.

„Tak já jdu,“ řekla najednou a měla nalíčené rty.

„Jo, asi si půjdu číst,“ řekl jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.

„Jo, a umyj po sobě vanu, jestli se budeš koupat,“ řekla ještě mezi dveřmi a zaklapla je. Pustil jsem si vodu do vany a televizi. Všiml jsem si, že na protějším domě už vyskakuji světla v oknech a do pokoje vane večerní, chladný, předjarní vzduch. Vlezl jsem si do teplé vody a poslouchal přitom televizi. Byl jsem napjatý až k prasknutí. Nervózní, nespokojený, přecpaný a nešťastný, že nezvládnu ani tak jednoduchou věc, abych ji zatáhl do postele.

Ona uměla manévrovat jako nějaký admirál. Nebylo to jednoduché, spíš hloupé a zbabělé a také sobecké. Ode mne i od ní. Raději jsem předstíral spánek, když přišla, aby nevycítila, že mne zklamala.