26.08.2019 18:11

 

Primář mi uložil, abych šel do sirotčince udělat pravidelnou prohlídku dětí. Vzpomněl jsem si na sestřičku, jak honila chlapce po náměstí a docela jsem se těšil, že se s ní zase setkám. Zajímají mne lidé, kteří svůj život věnují péči o druhé téměř za almužnu.

„Možná, že vás udiví, že ten zámeček, v kterém je sirotčinec zřízený. Sestra Anežka. Ale nenosí klášterní šaty. Děti by se jí mohly bát. Víte, ona to má všechno v sobě a tak se nemusí nějak zvlášť navenek označovat,“ řekl Hudeček s jakýmsi obdivem.

„Když jsem viděl s dětmi na náměstí, slušelo jí to s nimi,“ zasmál jsem se.

„Sestřička také pomáhá v nemocnici, když je třeba,“ dodal, „a o vánocích hraje na varhany v našem kostele. Je všestranná. Taková milující a oddaná bytost.“

„Víte, pane primáři, často mi vrtá hlavou, jak mohou takoví lidé překonávat svou samotu. Vždyť to není člověku vlastní. A pokud jsem dobře rozuměl biblickým textům, ani tam není žádné ustanovení, že by Bůh po člověku něco takového vyžadoval.“

„Také to není pro každého, milý příteli,“ zasmál se a přátelsky mne poplácal po zádech. Celou cestu do sirotčince jsem uvažoval o sobě. Rozhodně nejsem z těch, kteří jsou schopni tak oddaně žít a sloužit. I kdybych se pokusil dosáhnout takového stavu, bylo by to vynucené a zůstala by ve mně vzpomínka na minulost, která by na mne ještě více doléhala, než nyní. Mám stále čas o všech věcech života přemýšlet a najít sám sebe v tom bludišti touhy, předsudků, mužské přirozenosti. Hledám, a to plným právem, smysl života a cítím, přitom vím, že jsem jen člověkem. Ale mám příslib, že i tak lze, aniž bych musel být někým jiným, aniž bych musel potlačovat svou lidskou přirozenost a řadit se mezi takové jedince, kteří k tomu dospěli proto, že na to prostě mají. Já vím, že jsem jinde, než Marie a mnoho mých známých, ale k dosažení dokonalého splynutí mám daleko. Vždycky mne zradí obava, kterou nedovedu pojmenovat. Možná, že se to nedozvím nikdy a možná, že stačí jedna věta, kterou někdo vysloví, a já to pochopím. Anebo je všechno jinak a já si dělám falešné iluze.

Sestra Anežka otevřela vysoké a mohutné dveře, když jsem zazvonil. Měla na sobě domácí šaty a usmívala se. V očích měla krásný jas. Musel jsem se na ni usmát, ale usmíval jsem se na tu krásu, která z ní vyzařovala a já ji chápal jako dar.

„Vítám vás, pane doktore. Tak nemocnice konečně dostala posilu. To je dobře. Už jsem se obávala, že místo po doktoru Janíčkovi zůstane prázdné. To víte, nikdo se sem moc nehrne.“

Podala mi ruku a pak mne vedla do prvního patra.

„Nejdřív si prostudujte dokumentaci a já vám uvařím čaj,“ řekla, když mne zavedla do útulné pracovny a posadila mne ke stolu.

„Dnes máme s dětmi domácí program. Budou asi pro prohlídce trochu rozrušené, tak jsem

naplánovala loutkové divadlo.“

„Mohu se také zúčastnit?“ zeptal jsem se.

„Jistě, někdy k nám chodí i děti z městečka s maminkami. Mají to tu zadarmo. A dnes je zrovna na programu Zlatovláska.“

Šla do kuchyňky a chystala čaj. Zatím jsem se probíral dokumentacemi a kontroloval očkovací průkazy. „Tak si poslužte. A oslaďte si ho medem. Bylinky sbíráme v horách a na půdě sušíme. Nemusíte se bát.“

Z dokumentace jsem zjistil, že většina dětí jsou retardované. Hyperaktivní nebo bojácné a zakřiknuté.

„Tak, můžeme?“ řekla, když viděla, že mám dokumentaci už přečtenou.

Zavedla mne do sálu., kde byly děti shromážděny a dala jim pokyn, aby mne pozdravily. Také jsem je pozdravil a představil jsem se. Koukaly na mne nevinnými pohledy a já viděl na jejich tvářích známky vnitřního utrpení. Děti narkomanů, alkoholiků, zločinců, zavržené a navždy okradené o rodiny a domovy. Ale všechny ve vzorném stavu.

„Máte můj obdiv,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do pracovny a předával ji dokumentaci, kterou jsem doplnil.

„Ale když je člověk připravený k takové službě, není to těžké zvládnout. Jsme na to čtyři, tři sestry a jeden bratr. Střídáme se. Snažíme se jim nahradit domov, ale víme, že je to jen náhrada. Jednou jsme se pokoušeli o možnosti adopce. Nikdo je nechtěl. Tak je vraceli s omluvou a studem. A já jsem jim říkala, že se nemají za co stydět. Je to těžké opatrovat raněného človíčka, který přišel na svět a nikým nechtěný.“

„A myslíte, že se vám podaří jim napravit, co jiní pokazili?“

Usmála se.

„Je něco vyššího, než láska?“ řekla triumfálně a já si nebyl jistý, zda odpovím na tu otázku správně. Ale – chci to vědět! Chci vědět, co vede lidi k nejvyšším obětem, k sebezapření ve jménu oběti světu, druhým lidem, ideálu.

Zneklidnilo mne to. Tomu hybateli říkají láska, prostě láska. Ale já znám jinou lásku – tu pozemskou, tu obyčejnou, pro kterou se sladí dva lidé tak odlišní, jako jsem já a Marie. Obětovali jsme všechno, abychom nikam nedošli. Proč? A přes to, že nikdy nepřestanu Marii milovat, i přes to, že jsem ji ztratil, chci ji milovat prostě, lidsky, bez gest a bez přehnaných frází. A čím déle jsem bez ní, tím víc chápu, že ona je pro mne jediná žena v životě a nyní mi velmi, velmi chybí.

„Možná, že láska, která zachraňuje ztracené duše, je nejvyšší. Ale já tak nedovedu milovat. Je to příliš jednostranné, nikdy se to nevrací a člověk nakonec vyhoří, víte? Protože milující člověk potřebuje odezvu lásky od druhého,“ řekl jsem ji a ona na mne nechápavě upřela oči. I trochu podezíravě.

„Já vám nerozumím,“ řekla a já pochopil, že jsem sáhl na její ideál, pro který obětovala svůj život, doslova obětovala. Pobídl jsem ji, aby se posadila a sedl jsem si k ní.

„Dříve nebo později se u těch dětí projeví jejich geny. Tak je stvořil Bůh, sestřičko. A vy jim ulehčíte dětství, dáte jim vědomí řádu, vědomí víry, ale budete překvapená – nikdy je nepředěláte. Jejich osud nezměkčíte. Odejdou odsud a vrátí se zase tam, kam patří. Tam, kde je Bůh zasadil podle svého záměru, sestřičko. Budou na vás vzpomínat, ale to je všechno.“

Litoval jsem, že jsem na její tváři vyloudil smutek a z jejích očí se vyřinuly slzy. Pak vstala, omluvila se a zavřela za sebou dveře.

Když jsem přišel večer domů, cítil jsem se velmi unavený a nespokojený. I když mi Hudeček stiskl ruku na rozloučenou. Vyprávěl jsem mu totiž o sirotčinci a o mém rozhovoru se sestřičkou. Měl jsem pocit, že jsem nejednal správně, ale on mi jen potvrdil to, co jsem sám v tom ohledu pociťoval. Sotva jsem začal večeřet, někdo zaklepal na dveře. Byl to Milan.

„Nejdu nevhod?“ zeptal se, „jen jsem zaskočil. Ale jestli jsi unavený, přijdu jindy.“

Nebylo mi příliš do řeči, to byla pravda.

„Posaď se. Jsem rád, že jsi přišel, i když jsem unavený. Chtěl bych si s tebou o něčem pohovořit.“

Nalil jsem mu čaj a nabídl med.

„Ráno jsem dělal na zahradě a vzpomněl jsem si, že jsem ti ještě neukázal studánku,“ řekl.

„To je pravda,“ usmál jsem se.

„Neboj se, Jeníku. Co se má stát, stane se.“

„Taky si to myslíš?“ řekl jsem s jistou dychtivostí v hlase.

„Někteří lidé nepochopí, že nemohou mnoho změnit, pokud stojí na jednom místě.“

„Dělám stále chyby,“ řekl jsem.

„Chybovat je lidské,“ usmál se, „ale ty jsi dobrý lékař a ceníš si života. Opravdu není umění ho utrácet, ale žít. Ty jsi to pochopil a teď hledáš cestu, která je nejtěžší. Já ti pomohu, pokud to budeš chtít, ale nic tím neurychlíš.“

„Já vím.“

„Rád bych věděl, jestli se jednou s Marií zase setkáme.“

„To ale záleží jen na vás dvou. Kdo ví,“ usmál se, „pokud k sobě opravdu patříte, nikdo a nic tomu nezabrání. Ale na tu otázku si musíš hledat odpověď sám.“

I po jeho odchodu jsem byl nespokojený a neklidný. I když krásně svítil měsíc a obloha byla posetá hvězdami. Jindy mne ten pohled těšil, ale teď zarmucoval. I ty vyhýbavé odpovědi na mé přímé otázky. Doufal jsem, že to ví, že je to někde napsáno, kam dohlédne jen on svýma vševědoucíma očima. A ten večer jsem ztratil i smysl svého konání a své další budoucnosti.

Nemohl jsem usnout, a tak jsem vyšel na zápraží a díval se na temné obrysy kopců. A půjdou dny, jeden jako druhý. Služba a pak zpět domů. Brzy mne to unaví a já se nemám kam vrátit, pomyslel jsem si. Všechno mé nadšení odpadne.