Cesty, 2. kapitola
II.
Ano, nevěřím na náhodná setkání! Ten okamžik začal měnit mé pocity. Buď to byl od něho cílený útok na mé city, anebo je prostě takový, že vyvolává v člověku tu nejvíce potlačovanou touhu po osvobození se a citovém prožitku. Tak může být člověk zraněný, osamělý a smutný, že stačí jediný impuls, aby v něm probudil jediný instinkt - lásku, která zaplaví nitro a otevře další a další cesty do neznámých míst v jeho nitru. Něco po něm ve mně zůstalo. Počítala jsem sice s tím, že se na chalupě zdržím, ale raději jsem se vrátila další den domů. A tak je neděle, pozdní odpoledne. Z otevřených oken protějšího domu je slyšet cinkot nádobí. Domovy druhých lidí, tak bezpečné, tak zahnízděné, ve mně vždy vyvolávaly pocit touhy po bezpečí, sounáležitosti, pocit, že mohu zavolat jméno a ten člověk se ke mně obrátí s úsměvem a něhou.
Pomalu se probírám svými pocity, uvědomuji si je a třídím na ty, které potřebuji a které nepotřebuji, anebo už nechci nikdy mít, aby mi nepřipomínaly nic bolestného, protože se chci zbavit minulosti. Není jiného zbytí. Vím, že by se ve mně všechno začalo rozkládat na niterné vzpomínky a ty by se rozlézaly pomalu v mé mysli, nenápadně, ale pak by se zahnízdily, a ze mě by se stala nešťastná ženská, troska. Ztratila bych práci, ztratila bych přátele a nakonec bych se na sebe jednou podívala do zrcadla a ani se nepoznávala. Tak může zamávat s člověkem jeden obyčejný rozvod.
Páni, říkám si, ale stejně, můj život je v troskách! Nevím, co s tím vším budu dělat. Myslím na Roberta. Dokážu si jasně vybavit jeho oči, úsměv a jemné odstíny nálad, které přecházejí tváří jako mračna letní oblohou. Zneklidňuje mne to! Protože to není správné v takové situaci, do jaké jsem se rozvodem dostala, se tak rychle zahledět do jiného muže, ještě ke všemu, jak si myslím, zadaného. Nyní, když jsem opět sama, mohu o tom všem přemýšlet, s odstupem, s rozumem, s fantazií, které nechci klást žádné překážky. Ale předem vím, že ta „pro“ budou převažovat. Jednak zápasím s přesvědčením, že mám, po tom všem zklamání, právo na lásku a současně s pochybnostmi, zda jde o lásku, nebo o strach z osamělosti, o to stigma rozvedené ženy, o ten pocit, že mne někdo nechal.
V pokoji začalo být dusno. Vyndala jsem si z kabelky cigarety, otevřela okno a zapálila jsem si. Uvažuji, co budu dělat dál. Samozřejmě, že Roberta mohu kdykoli potkat na chatě, není tak daleko. Pozdravíme se, on se pousměje a já nebudu schopná ze sebe nic kloudného vypravit. Měla bych mu očima naznačit – pokračujme ...
Vdechuji kouř a vypouštím ho do vzduchu, sleduji jeho stoupání v téměř bezvětrném večeru. Obloha se pomalu temní a v oknech protějšího domu se rozsvěcují světla. Pozoruji stíny, jak přebíhají sem a tam, a nějaká dvojice se přibližuje k oknu a objímá se. Muž líbá ženu do vlasů a ona mu klade ruce kolem krku.
Krásný obraz, který mne současně i zabolel. Protože tu stojím jen tak v županu, kouřím a pozoruji odrazy života cizích lidí, aniž bych měla nejmenší šanci nyní dělat totéž. Za mnou je skladiště mého minulého života, přede mnou se cosi nejasného otvírá, ale dráždí mne to, láká a vzrušuje. Zháším cigaretu o parapet a stále pozoruji tu dvojici, jak se líbá v okně. Pak se odvracím a zavírám okno.
Svlékám se a pouštím si sprchu. Nahmatávám poslepu sprchový šampon, trochu ustupuji z proudu a polévám se jím. Rukou si ho roztírám po celém těle. Krásně voní a pění. Zavírám oči. Jsem zase na tom břehu, který jsem kdysi ve snu uviděla. Je tak daleko! Nevím, jakými cestami se k němu dostat. Ale tuším, že pokud ho najdu, prožiji – blaženost.
Proudy vody povzbuzují mou smyslnost. Nechávám se unášet obrazy, které mi vystupují před očima a ladí mne do lehkých mrákot. A proud vody mne laská všude tam, kde mu nabízím svá místa. Směju se potichu a hraji si prsty s vodou. Je to krása, rozkoš, milostná hra s vodou.
Vypínám sprchu a natírám si tělo tělovým mlékem. Nyní patří mé tělo jenom mně. Stejně tak jako můj život, který začíná od bodu nula. Obtáčím se osuškou, jemně, abych nerušila dráhy těch pocitů, které mne jemně prochvívají, a odcházím do ložnice. Chybí v ní jedna postel, má je postavena napříč pokojem. Je tu nepořádek, ale já uléhám v těch troskách a zmatku. Ale uvnitř - klidná. Ještě poslední pohled na hvězdy mezi pohybujícími se záclonami a pak pomalu upadám do spánku.