26.08.2019 18:04

 

Všechny hádky, které vedou mezi sebou muži ženy, jsou nebezpečné tím, že posilují falešný pocit z osobnosti. A na tom stojí spousta rodinných intimních vztahů. Nejlepší je, nebojovat se svým protějškem, ale snažit se ho přesvědčit o správnosti toho či onoho řešení. Nikoliv se poddat nadvládě druhému v obavách, že ztratí cokoliv, co pokládali ve svém vztahu za vzácnost, ale je to jen nižší způsob vnímání sebe i druhé. A já jsem si v tu chvíli, kdy hovořila s paní Kučerovou, nepřipadal jako zbabělec, a dokonce ani jako vítěz. Marie velmi nerada připustila, že nejednala správně a málem způsobila katastrofu v celé rodině. Nemyslím si, že ji to nějak vnitřně pozvedlo, ale rozhodně přehodila výhybky. Kdybych býval na ni řval jak lev, chápala by to tak, že mi musí podvolit, ale dříve nebo později by bojovala, a hodně tvrdě, o své bývalé pozice. Cítil jsem uspokojení, že došlo k pokroku. Člověk by měl, čas od času, udělat inventuru v nitru a zkontrolovat, jestli je všechno na svém místě. Jestli náhodou nepřevažuje pouhá iluze nad skutečností. Když jsem o tom přemýšlel, pomalu se sklánělo k večeru. Napadlo mne, že bych si měl všechno zapsat, abych nezapomněl na to, co jsem v několika málo dnech prožil. Podařilo se mi pohlédnout do podstaty celého problému. Žili jsme v klamu, žili jsme v iluzích, oba jsme pouze konzumovali svůj život, místo, abychom ho žili. Tečka?

Mnoho lidí se dává rádo klamat falešnou totožností, ale jejich přirozenost, ta čistá a intuitivní přirozenost, když je probuzena, najednou vnímání života posune do jiné roviny. Já byl veden touhou zachránit Sylvu před osamělostí svobodné matky. Marie, která také ve svém životě musela trpět pocitem osamělosti, pokud jsem ji nepřizvukoval, jak chtěla, toužila vyplnit svůj život starostí o vnouče, které by ji nahradila dospělost dětí. Vůbec nepřipouštěla svou skutečnost a myslím si, že ani nepočítala se mnou. Nyní je nucena rozdělit svůj život rovnoměrně mezi všechny, kteří s ní žijí a žít budou.

„Nedáš si kávu?“ zeptala se mne ve dveřích a tak mne vytrhla ze zamyšlení. Usmívala se. Ale nebyl to ten úsměv, na který jsem byl zvyklý.

„Dám. Dáme si spolu,“ řekl jsem.

Za chvíli přinesla na podnose dva šálky a usedla do křesla.

„Tak jsem přemýšlela, jak nám ten čas rychle ubíhá,“ řekla tiše.

„To záleží na úhlu pohledu. Když se na tebe tak dívám, nemám pocit, že jsi se nějak změnila.“

„Myslíš?“ pohodila hlavou a zasmála se.

„Co se to s námi dělo?“

Byla to spíš jen řečnická otázka, ale velmi důležitá.

„Víš, Marie. V člověku jsou dvě takové záhadné bytosti. Jedna pořád říká: já chci, já musím, já toužím, já mám a druhá zase směřuje ke klidu, harmonii, světlu a růstu. Ty dvě bytosti tvoří lidskou přirozenost, ale jedna s druhou velmi těžko navazuje spojení. A tak někdy převažuje jedna, po druhé zas ta druhá, a pokud jim nepomůžeš, tak se budou pořád mezi sebou přetahovat.“

I když jsem se snažil ji to vysvětlit, viděl jsem, že to nechápe. Tak jsem raději přešel na jiný problém, který byl aktuálnější.

„Tak dohodla ses, kdo koupí kočárek?“ zeptal jsem se.

„Olda si ho už vyhlédnul. Já zase napletu a ušiji nějaké prádélko. Paní Kučerová mi říkala, že bychom měli pomoci zařídit jejich byt. Třeba Sylva bude chtít nějaké věci od nás. Co myslíš? Ten pěkný servis? Já bych jí ho dala.“

Její hlas zněl už z dálky. Ale přikyvoval jsem. Přemýšlel jsem zpětně o svých slovech.

„Anebo koupíme něco nového?“ zeptala se mne.

„Jak myslíš,“ řekl jsem.

„Tak ty rozhodni. Jsi přeci její táta.“

„Dobře, koupíme něco moderního, ale musí si to vybrat sama.“

„Jistě, přinesu nějaké prospekty. Aby to holka měla hezké.“

Zdálo se mi, že mi na prsou leží nějaký těžký balvan. Zvedl jsem se a pak se zapotácel a klesl zpátky židli. Bylo to jasné – infarkt, řekl jsem si.

„Marie, prosím tě, zavolej záchranku,“ řekl jsem. Podívala se na mne.

„Proboha,“ řekla, a to bylo poslední slovo, co jsem od ní v tu chvíli slyšel.

Probudil jsem se na JIPce. Znám velmi důvěrně toto místo. Přístroje kolem mne pískaly a bzučely. Byla tma. Necítil jsem žádnou bolest, žádnou. Jen nezměrnou a těžkou únavu. A také pocit osamělosti. Zazvonil jsem na sestru, přiběhla hned.

„Jak se vám daří?“ zeptala se mne a pohladila po vlasech. Přikývl jsem, že slyším a že je to v pořádku.

„Vaše paní se o vás strachuje. Zavolám ji, že jste se probudil,“ řekla.

Přikývl jsem a upadl zase do spánku. Nepamatuji se, že by se mi něco zvláštního snilo. Ale vnímal jsem stále ten zvuk přístrojů a klid, mír, který se ve mně rozprostíral. Věděl jsem, že nezemřu. Nestrachoval jsem se o budoucnost a neřešil minulost. Jen prázdnota, ale ne ta tíživá, spíše naplněná světlem a zvláštním tichem.

Někdo se dotkl mého ramene a já jsem otevřel oči. Na židli, vedle mé postele, seděl pan Hrubec.

„Tak mne sem nakonec pustili za vámi. Musel jsem přijít,“ řekl a pohladil mne po ruce.

„To je dobře, to je dobře,“ řekl jsem stísněným hlasem a on mi dal najevo, abych mlčel.

„Vaše zahrádka se už zazelenala a ty růže, co tam zasadil vás syn, mají lístky a poupátka,“ řekl.

„A taky je tam hezky, sluníčko hřeje, už se těším, jak se budeme procházet a povídat si o životě. Uvědomil jsem si, že jsem neukázal ten svůj pramen,“ příteli. Usmíval jsem se na něho očima a on celý zářil.

Když mne přivezli domů, Marie měla na sobě nové šaty a úsměv, za který jsem ji dal svůj život. V bytě bylo uklizeno a všechno se přitom zdálo být nové.

„A teď začneme nový život,“ prohlásila, „uvidíš.“

Ale já nechtěl žádný nový život. Ten můj starý, který jsem žil do infarktu, mi bohatě stačil. Byl jsem svým způsobem na nějaké cestě a ta zůstala přede mnou.

„Na chatě je krásně. Jak se budeš sám cítit, Petr tě tam odveze. Však byl z toho úplně zničený, když se dozvěděl, co tě postihlo,“ slyšel jsem její hlas z kuchyně.

Vrátila se s čajem a obloženými chleby.

„Abys věděl, ten byt je moc pěkný. Nakonec jsem jim dala náš servis.“

Pokýval jsem hlavou.

„Ptal se na tebe i váš primář. Byla jsem za ním. Je to příjemný člověk. Myslím, že tě má rád a váží si tě. Už se těší, až nastoupíš.“

Ale já jsem věděl, že to bude dlouho trvat, než se dám do pořádku. Moje tělo mne neposlouchalo. Rehabilitace, vyšetření a nemocenská, to už nebude jako dřív. Alespoň si to myslím. Jsem stále unavený.

„Prý byl za tebou pan Hrubec,“ řekla, „to je hodný člověk. Dřív jsem si myslela, abych řekla pravdu, že ti jen pomotal hlavu. Ale já ho beru.“

To její veselé žvatlání bylo v kontrastu s mými pocity. Už jsem se necítil dobře.

„Tak, teď si odpočiň a já si skočím na kosmetiku,“ řekla a usmála se. Byl jsem moc rád, když zabouchla za sebou dveře. Pomalu jsem zvedal levou ruku a zkoušel její funkci. Zdálo se mi, že jsem mírně ochrnutý na levé části těla. Ale kdyby to tak skutečně bylo, určitě by mi to doktor, co mne propouštěl, řekl. Zmínil se, že budu mít nějakou dobu problémy, ale že se to všechno vyrovná časem. Infarkt nebyl těžký, spíš takové varování.

V tom zarachotily klíče v zámku.

„Táto,“ Petrův hlas. Konečně se uvidíme. Petr mne objal a já viděl, že má v očích slzy.

„Nebreč,“ řekl jsem mu, „ještě jsem neumřel.“

Zabořil svou hlavu na hrudník a rozeštkal se jako malé dítě. Pohladil jsem ho po vlasech.

„Táto, slib mi, že se uzdravíš. Slib mi to.“

„Myslím, že ano, jen nebreč.“

„Táto, už jsem si myslel, že jsem tě ztratil.“

Poplácal jsem ho po zádech a on si sedl. Díval se mi do očí.

„Proč se to stalo?“ zeptal se v nevědomosti svého mládí.

„Byl jsem unavený už dlouho a pak ty komplikace se Sylvou a maminkou. Bylo toho na mne moc.“

„A stáli jsme ti za to?“ zeptal se.

„To určitě, chlapče,“ vzal jsem ho za ruku.

„Jsem rád, že to dobře dopadlo. Jo. Byl jsem na chalupě. Pan Hrubec mne pozval na procházku. Byli jsme spolu u toho pramene, jak vykládal jednou. To je ti zvláštní místo.“

„Už se těším, jak se tam taky podívám,“ usmál jsem se, „ je to asi důležité místo.“

„Jo, to je.“

„A co tvá práce? Co škola?“

„V nejlepším pořádku. Jo, spřátelil jsem se Oldou.“

„To je dobře. Jsem moc rád, že to všechno klape.“

„Tati, já jsem to všechno asi pochopil. I když mně to trvalo, ale myslím, že bych se zachoval stejně.“

„Hochu, modli se, abys takové věci nemusel nikdy řešit,“ řekl jsem.

„Není to život?“ zeptal se.

„Víš, kdysi jsem četl takovou moudrost, že se člověk nemá trápit kvůli ničemu jiného než kvůli sobě. Hodně věcí, které se dějí v tvém životě, nelze odvrátit, protože jsou spojeny s osudy tvých blízkých. Rozumíš mi?“

„Asi ne. Mohl bych vypadat jako sobec, kdybych se staral jen sám o sebe.“

„Ale ne, Petře, jde o tvůj život. Jedině ten svůj můžeš ovlivnit, a tak správně působit na druhé.“

„Jak to?“

„Víš, já jsem tvou mámu dost dobře nechápal. Ale když jsme byli spolu téměř na okraji rozvodu, najednou jsem prozřel. Pasivně jsem všechno přijímal a odevzdával a bylo to k ničemu. Pamatuj si to. Možná že můj život, jak jsi ho poznal, může být pro tebe výzvou. Jsi ještě mladý a myslíš si, že všechno, co prožíváš, sebere čas, ale ve skutečnosti se všechno skládá do lidského vědomí a člověk nabírá životní zkušenosti. Prožívej život aktivně, nepluj pouze v čase a v prostoru.“

„Asi se tě zase na to zeptám. Myslím, že ti nerozumím“ řekl nejistě, „Jo, táto, chceš něco? Třeba, abych ti přinesl nějaké knihy a tak.“

„Ne, chlapče, všechno, co jsem kdy chtěl, mám.“

Stiskli jsme si ruce.

„Petře, neboj se,“ usmál jsem se na něho.

„Já nevím, táto. Myslím, že to všechno asi nechápu.“

Uvědomil jsem si, že rodina musela přijmout novou realitu díky mému infarktu a těžko to snáší. Neumí se s tím vyrovnat.

Je to obtížné se vracet nazpět a dívat se na uplynulé události klidným pohledem. Vím, že jsem udělal důležité kroky k sebepoznání. Jak málo lidí se odhodlá k něčemu takovému. Ale jsou tací, kteří udělají pokus v nějaké pro ně těžké a osudové chvíli. Ale při nejbližší možnosti se zase vzdají. Vadí jim, že musí bořit vzdušné zámky, v kterých pociťují uspokojení a alespoň nějaký klid, než hledat pravdu o sobě samých. Nikdo je k tomu nenutí. Ta nutnost vychází z člověka, je silná a je v ní obsaženo mnoho touhy po světle a krásných náladách. Tak to bylo u mne.