14. část
Byl jsem překvapen, když za tři na to vešla do mé ordinace – paní Kučerová. Měla rozpačitý výraz, když mne pozdravila.
„Posaďte se. Mohu vám nabídnout kávu?“ zeptal jsem se.
„Ráda,“ řekla, „jdu přímo z práce.“
Postavil jsem před ní šálek s kávou a nabídl jí cigaretu.
„Pane doktore, mluvila jsem s Oldou. Myslím, že bychom měli dát dětem prostor. Sylva se bojí, aby si vás nepohněvala, hodně lpí na rodině. Ale teď bude mít svou vlastní. Měli bychom dohodnout svatbu, než se malý narodí.“
„Ale Sylva má být až do porodu v nemocnici.“
„Však ji můžeme v nemocnici uspořádat. Víte, Olda taky zazmatkoval, když ji řekl, že si ji nemůže vzít. Ale to není pravda. On ji má velmi rád. Dokonce i jeho otec pořídil byt. Nic nebrání tomu, aby si založili rodinu.“
„Byt? A kde?“
„No, na sídlišti, v Brance. Sylva může dokončit školu i na mateřské. Však malého pohlídáme a všechno bude v pořádku. Olda už vydělává na scénářích.“
Měla plachý pohled a usmívala se. Vzal jsem ji za ruku a stiskl ji mírně.
„Dobře. Víte, moje paní je z toho hodně nešťastná.“
„Já ji chápu. Taky jsem byla. A za Sylvinkou jsem chodila. Nikdy jsem vás tam nepotkala, škoda. Mohli jsme si promluvit.“
„Víte, když se to se Sylvou stalo …“
„Já vím, představa, že by Sylva umřela, musela vaši paní hodně vyděsit. Ale nakonec se všechno vyrovná.“
„Nevím, manželka zatím hodně bojuje sama se sebou. Nějak se nám všechno zkomplikovalo.“
„Chce to čas. Máme ještě dva měsíce času, pane doktore, ale pak musíme jednat.“
Podal jsem ji ruku na rozloučenou a ona se na mne zase podívala. Měla hodně unavené oči.
Vystihl jsem dobu, kdy byla Marie přístupná k řeči a vzal ji kolem ramen.
„Jak je Sylvě?“ zeptal jsem se ji.
„Dobře,“ odpověděla.
„A kdy jsi za ní byla naposledy?“ zeptal jsem se zase.
„A kdy ty?“ opáčila, „nechci se setkat s tou ženskou. Sestra mi řekla, že tam chodí každý den. Tak si se Sylvou telefonujeme.“
„Že jsi mi nic neřekla?“
„Na nic ses neptal.“
Nebyl to zrovna přátelský tón, ale nedal jsem se odradit.
„Byla za mnou paní Kučerová,“ začal jsem, „mluvili jsme o svatbě.“
„Ta barmanka?“ V hlase jí zazněl pohrdavý tón a já jsem pochopil, že ji trápí nejvíc ze všeho, že nebude mít vnouče jen pro sebe.
„Myslím, že je všechno v pořádku, Marie. Oldův otec sehnal byt.“
„Já to vím,“ zašeptala.
„Proč o tom se mnou nemluvíš?“
Pokrčila rameny. Semkla rty a odvrátila hlavu.
„Netrap se, Marie, prosím tě. Sylva se vdá, dokončí školu a Olda taky, nebudou se mít špatně. Vždyť jim všichni pomůžeme.“
„Já se s tím nikdy nesmířím,“ zaštkala.
„Proč? Já ti vůbec nerozumím.“
„To ani nepochopíš.“
Ale já to pochopil. Možná, že to byla ta moje pasivita, že jsem na všechno Marii kýval a ona zařizovala všechny věci v rodině, měla své představy a plány, o kterých se mnou nikdy nemluvila.
„Paní Kučerová nemá lehký život. A zdá se, že je velmi starostlivá matka. Všechno bylo nedorozumění. Sylva by se s někým jen tak nezahodila.“
„To může říkat jen člověk, který si rodiny nikdy moc nevšímal,“ odpověděla mi, „to já jsem se o vás o všechny starala. I o tebe. A tak to dopadlo.“
„Já ti pořád nerozumím.“
„Nech mne,“ řekla, a když jsem ji chtěl pohladit, tak sebou trhla. Bylo to neočekávané a já jsem se vylekal.
„Marie, proč se zlobíš na mne?“ zeptal jsem se přímo.
„Já nevím, ale bylo by lepší, kdyby ses neptal. Nech to být.“
„Tak si o tom promluvme,“ naléhal jsem na ni.
„Jsi prostě jiný, než dřív. Ta chalupa tě změnila, nebo já nevím, ale mám pocit, že tě ztrácím.“
Nemohl jsem na to říci jediného slova. Proto jsem odešel do horního pokoje a zavřel za sebou dveře.