Cesty, 12. kapitola
XII.
„Je sobota,“ řekl tiše mužský hlas, když jsem otevřela oči. Spala jsem zbytek noci klidně a ani se mi nic nezdálo. Pohlédla jsem na Roberta. Objal mne kolem ramen. Cítila jsem vůni jeho těla, či spíše jemného tělového parfému. Odložil složku s mým spisem, opatrně na ni položil brýle a prohlásil: "A co tak snídaně?"
"Jistě," souhlasila jsem poněkud desorientovaná. Prohlédla jsem si rýhu od brýlí na hřbetu Robertova nosu a pak rychle zkontrolovala své ustrojení.
Začal se smát.
"Neboj se," prohlásil hlasem, kterému jsme chtíc nechtíc musela důvěřovat. "V noci jsem na tebe jen sahal."
"Opravdu?" zeptala jsem se už v polosedě.
"Opravdu," odpověděl tónem, o kterém bych nepochybovala ani v okamžiku své smrti.
"No a...?"
"Jak no a...? Nechal jsem toho a pročítal tvé veledílo."
"To je novela," opravila jsem ho, tentokrát už s nohami v pantoflích. Takže zatímco jsem spala, tak... Hrůza domyslit.
Ležel na boku a s podepřenou bradou sledoval mé rozpaky. "Ty jsi redaktorka, ne já," pronesl způsobem, který mě zvednul a nasměroval celkem jednoznačně do koupelny. "Mám se oholit?" slyšela jsem ještě za sebou jeho dotaz, či spíše zvolání.
"A proč ne?" odsekla jsem a zavřela dveře koupelny.
Pohled do zrcadla mne přesvědčil, že se musím dát nejdřív do pořádku a pak diskutovat s chlapem, který se chlubí tím, že se mne v noci dotýkal na intimních místech. Na druhé straně jsem si uvědomila, že to tak asi mělo být.
Po dvaceti minutách jsme se vystřídali v koupelně. Já zatím postavila vodu, připravila do jedné konvice kávu a do druhé čaj, nachystala pečivo, nakrájela chléb a obložila ho sýrem, šunkou a rajčaty. Vonělo to tu všude ránem, navíc milovaným mužem, který ho bude nyní se mnou sdílet. Vešel do kuchyně oholený, v riflích a košili s dlouhými rukávy. Zavřel za sebou dveře a usedl rovnou ke stolu.
„Krásně jsi to nachystala,“ usmál se a zřejmě to nebyla jen pochvala, nýbrž konstatování.
Nalila jsem do šálku kávu a vybrala kousek chleba.
„Myslíš, že se dnes půjdeme projít už dopoledne?"
"Myslím, že to vypadá na déšť,“ odpověděl.
„Tak já alespoň uklidím.“
"Nech to klidně ležet, můžeme si nejdřív popovídat o tvé…, tvé novele. Stihnul jsem ji přečíst celou a některá místa dokonce dvakrát," prohlásil s bohorovným klidem a já si zase sedla.
„Takže, jestli dovolíš," pokračoval nenuceně, "ta věc se mi docela líbí. Některé momenty mi sice připadají takové trochu citově přetažené, skoro jako z červené knihovny, ale celkový dojem je dobrý.“
Robert se do mne opět zavrtal svým pohledem a já měla pocit, že mne svléká, či dokonce osahává. Přitom se vůbec nesnažil mi pomoci.
"Víš co? Nemohli bychom se raději bavit o těch tvých Ostrovech a někde jinde, myslím tedy na procházce?"
"Mohli," pronesl tentokrát suše, ještě jednou si mne prohlédl od hlavy až k patám, a pak se zeptal, zda mi má pomoct s úklidem.
„Jsem hotová, “ řekla jsem raději, protože jsem o jeho pomoc v této věci skutečně nestála. Pohlédl na mne a vstal ze židle.
Vyšli jsme z domu. Nikde nebylo živé duše. Robert se zatvářil rozpačitě.
"Začíná pršet," prohlásil.
"To je jen přeháňka. Za chvíli bude opět svítit slunce, uvidíš!"
"Máš sice pravdu," souhlasil, "ale láska prochází žaludkem. Mám v autě plnou igelitku krásných jablek. Ty je nakrájíš, já otevřu další láhev červeného, zatopíme v tom krbu uvnitř, a budeme snít."
"A o čem, ty filozofe?"
"O lásce. O ostrově, na kterém jsme skutečně jen my dva."
Skutečně začalo jemně pršet. Otevřel kufr svého auta, vytáhl zásobu jablek tak minimálně na dva dny, pak ještě vylovil dvě krabice s láhvovým vínem, a takto vybaveni jsme se vrátili do domu. Bylo již téměř poledne a já si hned v chodbě uvědomila, že zbytečně moc přemýšlím, zatímco čas a Robert mi uniká.
„Prostřela jsem na stůl.
„Pojď se najíst,“ zavolala jsem na Roberta, který kamsi zmizel. Vzápětí ho prozradilo splachovadlo záchodu. Vyšel z koupelny a mokré ruce si otíral o kapsy svých kalhot. Když mne uviděl, zarazil se a pak s klidem pronesl: "Vidíš, já už zase zapomněl, který ručník je můj a který tvůj."
"Ten modrý je tvůj."
"Tak fajn, hned jsem si to myslel."
„Raději si už sedni."
Přinesla jsem láhev vína a postavila ji na stůl. Otvírák jsem mu strčila do ruky a vrátila se pro dvě skleničky. Víno jsem nalévala sama.
„Tak na zdraví a ať žijem!“ předvedl své společenské kvality a začal se zase smát.
"Můžeš mi říct, čemu se vlastně směješ?"
"Máš krásné zuby," konstatoval se zájmem.
"Ty taky," snažila jsem se mu vrátit jeho poklonu.
"Já už je mám jenom všechny. Raději si konečně připijeme."
"Proč ne?" nebránila jsem se. "Vždycky je lepší, když se člověk směje než když pláče."
Vypil svou sklenici vína do dna a sám si zase nalil. Sledovala jsem jeho počínání s obavami, ale on mě zaskočil otázkou, zda nemám nějaký poznámkový blok a tužku.
"Na co to potřebuješ?" zeptala jsem se.
"Uvidíš," odpověděl.
Požadované věci jsem měla. Vrátila jsem se ke stolu, usedla, Robert se na židli spíš natáhl, než seděl a svými stehny sevřel pevně moje kolena. "Budu diktovat," pravil.
"Tak začni, šéfe!" popíchla jsem ho.
Skutečně začal a já zapisovala:
Tenkrát
Je to už dávno, ve tmě bílo,
uprostřed noci beznaděj.
V listí to smutkem ševelilo,
ve stromech křížů habaděj.
Měla mít láska svoje místo,
ona však s jiným spěchala,
bylo to jasné, celkem jisto,
že mne dnům pro smích nechala.
Možná že smutkem stůně růže,
možná že pláčem hyne les,
svlečený ze snů, z hadí kůže,
zatnul jsem prsty v jednu mez.
Líbezným tónům bylo úzko,
křiklavým barvám vyhas lesk,
na cestě k řece v trávě kluzko,
já na ní probděl ten svůj stesk.
Tenkrát jsem ztratil svoje chvíle,
uprostřed noci bez lásky.
Dodnes ji hledám, v cestách míle,
na březích z perel oblázky.
"Máš to?" zeptal se.
"Ano, zapsala jsem to."
"Tak, a teď, paní redaktorko, udělejte na správných místech tečky, a na těch zbývajích čárky." Robert něco málo upil ze své sklenice a pak jako by nic se začal krmit nakrájenými jablky.
V mé duši zavládl zmatek.
"To je tvoje báseň?" zeptala jsem se v naději, že dostanu zápornou odpověď.
"Je a není," odpověděl a už zase hledal, do čeho si utře ruce.
"Počkej," vyskočila jsem, "přinesu ti utěrku."
Zatímco mačkal ten kus látky ve svých dlaních, hleděl na mne se zájmem, tentokrát už bez svého trochu nespolečenského posedu na židli. Konečně promluvil: "To je, větším dílem automatický text. Zde a nyní, právě pro tebe."
"To jako kvůli té mé novele?"
"To jako kvůli té, na kterou jsem kdysi, chceš-li tenkrát, až do rána čekal."
Dostala jsem se do situace, ve kterém jsem řešila jednu závažnou otázku. Nakonec jsem se ale zeptala: "To byla tvá první láska?"
"Trefa do černého," zajásal Robert. "A napij se už konečně, nebo mi kvůli tvé střízlivosti utečou múzy."
Hleděl na mne, jako bych měla pochopit, že příčinou všeho trápení mužů je věrolomnost a proradnost žen.
"Kolik, kolik ti bylo... tenkrát?"
"Osmnáct a jí šestnáct."
Upila jsem ze sklenky s vínem, pak vzala z talíře kousek jablka a hledala slova, jimiž jsem se musela vyrovnat se vzniklou situací. A v duchu jsem počítala. Robert se s tou věcí nevyrovnal ani po čtyřiceti letech. Jakoby mne osvítilo světlo měsíce, začala jsem vše chápat ve zcela nových souvislostech. Muži jako on neodpouštějí zradu nikdy. A někteří se zřejmě mstí zbytek života.
Má číše byla prázdná. Nečekal, až si o to řeknu, a rovnou mi nalil. Hleděl na mne s divným leskem v očích a mně bylo najednou úzko, ačkoli jsem cítila mírné teplo rozlévající se po těle. Asi alkohol obsažený ve víně, napadlo mě. Jenže kdo je Robert. Podle všeho básník, to mě mohlo napadnout už při četbě zápisníku, ke kterému jsem se dostala v jeho chalupě.
"Takže," pokusila jsem se navázat na přetrženou nit rozhovoru, "muži jako ty spatřují v ženách jen objekty svých sexuálních potřeb."
"Tak to bych netvrdil. Fakt ale je, že sexualita stojí za vším. Bez ní by tento svět téměř vymřel."
Postavila jsem svou sklenici vína na stůl, vzala mu z rukou zmačkanou utěrku a položila ji na opěradlo vedlejší židle. Naše pohledy se setkaly a najednou jsem cítila, že je to stejné jako kdysi, jen se mi nechtělo plakat. Robert se zvednul, aniž se mnou přerušil zrakový kontakt, a ustoupil krok zpátky. "Postav se, prosím!" řekl nakonec.
Zvedla jsem se napůl hypnotizovaná vzniklou situací a cítila tep svého srdce až někde v krku. "A co bude teď?" zeptala jsem se.
"Zavři oči a zůstaň stát. Já se budu na tebe dívat, abys neupadla. Buď pocítíš nutkání stát, nebo udělat krok zpátky, anebo naopak krok směrem ke mně. Jen to nutkání sleduj, nic víc."
Udělala jsem, oč mě žádal. Zpočátku jsem necítila nic. Potom mě začal zmáhat značný neklid. Nakonec jsem cítila jednoznačnou potřebu udělat krok směrem k Robertovi. Pak druhý, a po třetím jsem cítila, že se naše těla dotýkají v několika místech. Mé srdce bilo stále rychleji, na druhé straně se mi trochu točila hlava a zmáhala mě potřeba obejmout ho kolem krku. Otevřela jsem oči. Cosi nevysloveného viselo ve vzduchu mezi námi a já to musela vyslovit.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se konečně.
"A kdo jsi ty?" následovala protiotázka.
Uchopila jsem oběma rukama cípy límečku jeho modré košile: "To se snad dozvím od tebe, ty uličníku!"
"Nepřeháněj! To, co jsme spolu právě prožili, byla cesta pravdy. Ty mi něco dlužíš, nejspíš z minulého života, protože v létě jsme se setkali celkem jistě poprvé."
Nabyla jsem ztracené rovnováhy. Tohle zajímavé téma vysvětlovalo ledasco. "A ty věříš na minulé životy?" zeptala jsem se.
"Kdysi ne, pak ano, a teď zase ne. Ale zní to jako zajímavá pohádka, princezno."
"Tak já byla princezna?"
"Možná."
Venku vysvitlo slunce. Několik sloupů světla se opřelo o zdi pokoje a Robert strčil ruce do kapes. "Mám to už pouklízet?" zeptala jsem se a pohlédla na stůl.
"Myslím, že ne," odpověděl. "Večer budou svítit hvězdy a to víno bychom mohli dopít."
A tak jsme opět seděli.
"Podívej," prohlásil Robert. "Jak jsi to kdysi říkala?"
"Říkala jsem - jsme tu sami a nic kolem neexistuje. Všechno, co si tu řekneme..."
"To stačí," nenechal mě domluvit. "Když kolem neexistuje nic, tak nic. Jsem volný, rozumíš?"
Prostá a zrádná otázka. Pochopila jsem zcela jasně, kam míří a rozhodla se toho využít.
"Takže... miluješ mě?"
Robert se usmál a pak se mi rovněž zahleděl do očí: "Jako slunce a den, jako lásku a cit, jako vášeň a smíření, jako den v oblacích a na úpatí nebe. Jako tenkrát..."
"Jako tenkrát?" zalapala jsem po dechu.
"Ano, jako tenkrát..."
Cítila jsem pojednou, že se mi točí hlava. Přesto jsem dopila svou sklenici vína a Robert si spokojeně nalil zbytek láhve. Hleděl na mne tím svým nevyzpytatelným pohledem a já se cítila jako moucha polapená do sítě pavouka. Ten chlap si se mnou udělá, co chce. Nejsem zvyklá pít, ale jenom vínem to není. Má mě zkrátka ve své moci a já jsem proti těm jeho trikům zcela bezbranná. Ale co vlastně chci?
Pohlédla jsem do oken. Venku svítilo slunce, a také v pokoji, ve kterém jsme se nacházeli, byla zcela zvláštní atmosféra. Robert zřejmě intuitivně vycítil mé myšlenky a konečně promluvil. "Podívej," řekl, "ten nepořádek necháme na stole, ty teď zajdeš do koupelny a vrátíš se v mé košili, té růžové. Je někde na dně mé tašky."
Nadechla jsem se překvapením, on však pokračoval: "Neboj, spodní prádlo si necháš."
"A ty?
"Já pro jistotu zůstanu v riflích a nátělníku, co mám na sobě. Košili sundám."
Pokud jsem správně chápala, tak měl namířeno zpátky na rozestlaný gauč. Zvažovala jsem rychle všechna pro a proti, a nakonec jsem pochopila, že má pravdu. To, co vymyslel, je stokrát víc vzrušující než nějaká další procházka. A pokud dodrží slovo, tak stejně nic nehrozí. A tak jsem mu uvěřila.
Když už jsem pohodlně ležela na gauči v jeho růžové košili se srolovanými dlouhými rukávy a přikrytá pokrývkou, Robert se právě rozcvičoval v koupelně pěvecky. Zpíval jednu známou píseň, do toho spíše bubnovala než šuměla sprcha, a nakonec zavládlo ticho.
Objevil se tak, jak slíbil. Bosky, v riflích a bílém nátělníku s krátkými rukávy. Přistál na gauči vedle mne, až to zapraštělo v rámech konstrukce té zvláštní postele. Svou pokrývku přehnul nadvakrát a srovnal si ji pod hlavu místo polštáře. "Abych na tebe lépe viděl," znělo jeho vysvětlení. Otočila jsem se na bok, podložila svou hlavu navíc i jeho polštářem, a v zápětí jsem zjistila, že ležíme proti sobě, tváří v tvář, a hledíme si z očí do očí. Jeho obličej již nesl známky neúprosného času, jenže jeho vrásky a vše ostatní z něho dělaly v mých očích muže, který už toho hodně prožil, nejspíš hodně ví, a má zvláštní moc nad lidmi. Rozhodně tedy nade mnou. Vlastně jsem si to měla uvědomit už kdysi, když jsem za ním lezla to té tůně v potoku.
"A co teď, ty Casanovo? zeptala jsem se.
"Tím jsem nebyl," zavrčel v odpověď.
"A kým jsi tedy byl?"
"To kdybych věděl... No pokud budeš číst někdy ty mé Ostrovy blaženosti, tak se to tam dočteš."
"Takže kým?" snažila jsem se získat převahu a těžit z jeho rozpaků.
"To ti dnes neřeknu."
Robert se začal zabývat podložením své hlavy a nakonec se slovy - dovolíš, miláčku? - shodil na podlahu polštáře a strčil svou přeloženou pokrývku pod mou hlavu. Současně se přetočil tak, že ležel vedle mne, ruku na mém rameni, a čelem se dotýkal temene mé hlavy. Neříkal nic. Sledovala jsem rytmické pohyby jeho hrudníku, ale jeho dech byl zcela klidný. Kupodivu jsem nepropadla panice, jen jsem začala hledat vhodnější polohu pro své ruce. Nakonec jsem mu jednu ruku položila kolem pasu a druhou opřela o jeho prsa. Cítila jsem teplo, vodu po holení, kterou se zřejmě čerstvě natřel, a pak už jen to podivné splynutí našich těl v té poněkud nevyhovující poloze. Skoro to vypadalo, že se chystá k odpolednímu spánku. A tak jsem se raději posadila s nohama zkříženýma přes sebe, zády opřena pohodlně o opěradlo gauče, a Robert se přetočil na záda a složil ruce pod hlavou přesně tak, jak to učinil včera večer, když se chystal ke čtení mého literárního výtvoru.
„Takže, co bude dál?" otázala jsem se.
„Tak na to bych se zeptal rád já tebe,“ pronesl tajuplně a pohlédl do oken.
Slunce nám začínalo svítit přímo do očí. Robert očividně přemýšlel a mě napadala řada podivných myšlenek. Především, že mě má přímo v hrsti a přitom se nesnaží toho využít. A chtěla bych to? Asi chtěla, proč jinak bych na to myslela?
Opatrně jsem vysunula své sepnuté ruce ze svého klínu a položila je Robertovi na břicho a na rýsující se prsní svaly jeho hrudníku. Pohlédl na mne překvapeně, pak mu ale blesklo v očích a já cítila, kam míří jeho myšlenky, protože se pozorně zadíval do mého obličeje, pak na má prsa a skončil na obnažených kolenech. Vzápětí přesunul své ruce na mé a začal se přetáčet na břicho.
"Víš, tenkrát na tom kopci v lese..."
"Vzpomínám si..." přerušila jsem ho.
Definitivně se překlopil a s jednou rukou pod hlavou a druhou na mém obnaženém stehně začal něco, co jsem s Rbertem ještě nezažila, co jsem si ale často představovala večer před spaním. Uvolnila jsem zkřížení svých dolních končetin a zároveň přitáhla pokrývku až pod bradu.
Následovalo pět, možná deset minut návratu do ráje. Celé mé tělo se náhle vzepjalo, pak ochablo, a já se pomalu sunula stále ještě opřená o zadní plochu gauče do polohy vleže. Robert se otočil opět na záda.
"Roberte..."
"Neříkej nic!"
Chvíli jsem nabírala dech, pak jsem začala, ale on mne vždy přerušil:
„...Láska..."
"Jak mnoho jsem tě míval rád a proč jsem motal věci..."
„...Něha..."
"To můžeš šeptat nastokrát, vždyť tyhle city léčí..."
„...Růže..."
"Jak bych nemohl znát tvé rty a něžné líce..."
„...Šeřík...“
"Z vůní měl jsem rád snad jenom jednu více..."
„...A co tak říci svítání...?"
"Ach, ptej se, lásko, dále..."
„...Je tohle víc než vyznání...?"
"Já chci se s tebou..."
"Tak to teda ne!" vyletěla jsem do sedu a začala hledat polštáře.
Robert se otočil, hrábl rukou kdesi za gauč a hodil na mne nejdřív jeden a pak i druhý polštář. "A teď může začít bitva!" volal s neskrývaným nadšením.
"Počkat! Rozhodně ne tady. To by nám Eva dala."
"To je ta tvá kamarádka, od které máš půjčenou tuhle chatu?"
"Ano."
"Tak to se nedá nic dělat," řekl rezignovaně a spustil nohy na podlahu.
"Ale můžeme ještě pokračovat v tom veršování, mně se to strašně líbilo."
"No vidíš, máš talent." prohlásil, jakoby ho ta věc už vůbec nezajímala.
Nevím proč, ale měla jsem chuť se mu zezadu pověsit na krk a kousnout ho třeba do ucha. On se však pomalu zvednul a začal zkoumat vysunuté nohy gauče. "Jsou v pořádku," řekl nakonec a pohlédl na mne. Musela jsem vypadat zajímavě, protože stál a nic neříkal. Díval se na mne, jako bych právě utekla z polepšovny, pak pokýval hlavou a znovu zopakoval, že mám talent.
Sestoupila jsem z gauče jako z nějakého vzdušného zámku, princezna líbeznosti a bezmezného přitakání životu. Cítila jsem, že Robert má pravdu. Přes svůj věk se dovede chovat rozpustile, kdežto já pořád žvýkám těžké otázky svého života. Dokáže žít přítomností, i když si myslím, že někde v hloubi duše ukrývá něco stěží popsatelného.
"Máš mě skutečně rád?" směřuji k jediné otázce, ve které pro tuto chvíli musím mít jistotu.
"Myslíš tady a teď?" zeptal se.
"Tady a teď, ale i jindy..."
"Tady a teď jsi moje žena, ale co bude zítra, ví jen Bůh..."
Podala jsem mu ruku a on mě doslova vytáhl do stoje. Stáli jsme jako při tanci, chyběla jen hudba. To mu ale očividně nevadilo. Přitáhl mě k sobě a začal zpívat.
Slzy se mi samovolně vedraly do tváří a on zvážněl.
"Promiň," řekl, "tohle jsem nechtěl," a pak mě poprvé za celou dobu políbil na ústa. Spíše se ale jen zlehka dotkl mých rtů svými a já věděla, že tohle vyznání je upřímné.