Cesty, 11. kapitola
XI.
Nakonec jsem se rozhodla, že sejdu k potoku dolů a podívám se na jeho dům. Tentokrát jsem byla klidnější. Dům stál v tom tichu, opuštěný a zavřený. Nikde nikdo. Ne, nebylo by dobré se vracet na stejná místa. Udělala jsem správně, že jsem tomu odolala.
A tak jsem se vrátila na svou chatu, zkontrolovala, zda je dobře zamknuto a jela zpět. Zamířila jsem do malého městečka. V devět ráno už mají určitě v pekárně otevřeno a čerstvé pečivo na pultě. Zastavila jsem na náměstí a vystoupila. Mám ráda atmosféru malých měst. Připadají mi důvěryhodná a bezpečná.
Nemýlila jsem se. V pekárně právě skládali napečené koláče, buchty a záviny. Prodavačka mi všechno zabalila do tenkého papíru a vložila do krabice. Sedla jsem do auta a rozjela se k Evině chalupě. Teď už vím, že dokážu Roberta obejmout až přijede, říkala jsem si, když jsem ukládala pečivo a ještě i pouklízela. Neupadnu do žádných rozpaků až vyjde z auta a bude třeba trochu jiný, než se mi uchoval v paměti.
Blížila se čtvrtá hodina. Urovnala jsem na stole ubrus a postavila na něho dva starodávné svícny, které jsem objevila v komodě ve vedlejší místnosti. Zdálo se mi všechno dokonale připraveno pro první romantický večer.
Konečně se objevilo jeho auto a já s pocitem vnitřního napětí sledovala, jak se blíží po cestě k chatě. Našel to... Vyšla jsem ven před dveře a čekala, až vystoupí a projde zahrádkou ke mně.
„Roberte,“ řekla jsem tiše a objala ho.
Cítila jsem, jak mne k sobě tiskne a líbá do vlasů. Pak mi pevně sevřel hlavu ve svých rukou a zadíval se do mých očí.
„Skoro jako tenkrát, opět spolu,“ slyším tak trochu nejasně jeho slova a oba vcházíme do domu. Zavírám dveře.
„Je to tu moc hezké,“ řekl a svlékal přitom svrchník.
Jediné, co se lišilo od mých vzpomínek bylo, že byl společensky oblečen.
„Jedu rovnou z práce. Potřeboval bych si umýt ruce a převléknout se,“ dodal s úsměvem.
Zavedla jsem ho do koupelny.
„Mohla bys mi, prosím, přinést z auta tu velkou tašku. Mám tam rifle a to ostatní. A postavila bys na kávu?“
Zvládla jsem to všechno tak nějak nečekaně snadně a přirozeně. Nachystala jsem na stůl právě ve chvíli, kdy se z koupelny vrátil již převlečený.
„Tohle je snad nejkrásnější chvíle za poslední dva měsíce. A jaký je tu klid,“ prohodil, když si míchal kávu a pak dlouze pohlédl na mne. „Tak co, Ilono, jak se ti vede?“
To neznámé cosi se vrátilo a zahořelo v jeho očích. Jen na chvilku, ale i tak jsem si uvědomila, že to nebude lehké.
„Docela dobře, zvládám to,“ odpověděla jsem a zapálila si cigaretu. „Mohu ti nabídnout?“
Zavrtěl hlavou. „Víš, já toho kouření nechal, možná dokonce kvůli tobě. Není to lehké, ale pokud mám přežít… Byl jsem překvapený, když jsem dostal tvůj dopis. Myslel jsem, žes na mne už zapomněla.“
„Nebyla jsem si jistá ničím. Víš, nejdřív rozvod a pak ty zážitky, všechno to na mne nějak dolehlo. Musela jsem se z toho vymotávat.“
„Někdy je lepší, když je na to člověk sám,“ prohlásil zadumaně a opět se zkoumavě zahleděl do mých očí.
Pomalu se blížil večer a my seděli spolu u jednoho stolu. Začala jsem si zvykat na to, že Robert je skutečný, že je stále stejný, a že mezi námi nic neskončilo.
„Nechtěla jsem ti dělat problémy,“ dostala jsem ze sebe konečně.
„Rozhodně bys mi je neudělala. Mám jich i tak nad hlavu,“ zasmál se a mně bylo jasné, že o nich nebude mluvit.
„Nemáš chuť na víno?“ zeptal se najednou.
„No, dala bych si.“
„Něco jsem přivezl. Říkal jsem si, že určitě nebude na škodu přivézt pro tu správnou atmosféru dobré víno.“
Šel do auta a za chvíli donesl láhev červeného.
„Připrav skleničky, já ho zatím otevřu.“
Trvalo to jen chvíli. Nalil do skleniček a usmál se.
„Tak, na naše shledání a na to, cos vymyslela. Víš, já jsem skutečně zvědavý. Ale nejdřív si připijme.“
Přiťukli jsme si a napili se. Bylo to dobré víno a trochu smazalo počáteční rozpaky, i když jsme se je snažili zakrýt, alespoň tedy já určitě. Tvářil se záhadně. Z jeho pohledu nebylo možné vyčíst, co si vlastně skutečně myslí.
„Víš, docela se divím tomu, že sis nenašla po rozvodu nějakého muže,“ pronesl trochu nečekaně.
„Prostě nenašla,“ zasmála jsem se.
„Ty ses ani nesnažila, viď?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Víš co?“ pronesl zadumaně a v prstech točil prázdnou sklenicí. „Budeme k sobě naprosto upřímní.“
„Dobře,“ vydechla jsem. „Zamilovala jsem se do tebe.“
Dlouze se na mne zadíval a pak mne uchopil za ruku. Mlčel.
„A ty?“ zeptala jsem se tiše.
„Já?“ pronesl s pohledem upřeným někam doprostřed stolu. „Hádej!“
„Můžeš mi ještě nalít toho vína?“ zeptala jsem se.
„Mohu, ale nespěchej!“ odpověděl a povolil sevření mé dlaně. „Máme na to téměř dva dny a dvě noci.“
Naplnil mou i svou sklenici vínem, zadíval se na mne a pak pomalu pronesl: „Ty víš, co se říká o víně…“
„Že je v něm pravda,“ skočila jsem mu do řeči, „a ta je jaká?“
„Ta je, komplikovaná jak život sám. Jenže pokud má být vyjádřena jednoduše, tak zní – ano!“
Seděli jsme u stolu, drželi se za ruce a do pokoje se pomalu vkrádala tma.
Nevím, jestli po tom, co mi svým zvláštním způsobem přitakal na mé pocity a řekl, že to cítí také tak, jsem měla být šťastná. Bože, kdyby to řekl dřív než jsem si odbyla všechno to trápení, byli bychom jinde a možná, že ne tady a právě teď.
Vzal zápalky a postupně začal zapalovat svíčky na stole. Tvářil, že chce něco říct, ale já ho předběhla: „Myslím, že ti rozumím.“
„To se teprve uvidí,“ usmál se, sfoukl poslední zápalku a pak se napil vína. „Nechutná ti?“ zeptal se mne.
„Já moc nepiji, vždyť víš.“
„Vím.“
Dívali jsme se jeden druhému do očí a nechali mezi nás vstoupit ticho, provázené tikotem hodin.
Soustředěně hleděl do mihotavé záře svíček, pohodlně opřený o sedadlo židle a ruce zkřížené na prsou. Očividně ho má odpověď zaskočila. Pak se konečně nadechl a začal: „Ale já... já nepatřím k lidem, kteří se spokojí s tím, že vyplní prostor po někom jiném.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám. Přemýšlej trochu, uvažuj…“
Teprve nyní jsem si všimla, že v myšlenkách poletuji jak motýl a svádím jiné, aby přistoupili na způsob mé komunikace. Jistě, v některých souvislostech je to potřebné, ale on to tak nechce.
„Nemyslím na to, co bylo,“ pokračoval.
„Myslíš. A porovnáváš a manévruješ. Ty jen nechceš, aby to bylo stejné. A proto na to myslíš.“
Cítila jsem, že má argumentace ho nepřesvědčila.
„Je to trochu složitější,“ prohlásil, dopil skleničku a postavil ji před sebe.
Chvíli se na ni díval a pak zvedl oči ke mně. Bylo v nich vidět záblesky z odrazu světla svíček, přitom se zdály být tak hluboké, ne-li přímo jasnozřivé.
Oba jsme mlčeli. Neměla jsem na to co říci. Měl pravdu. Sklopila jsem oči, aby do nich neviděl, a nemohl tak zkoumat tok mých myšlenek, které se nyní odkudsi vyrojily a jedna stíhala druhou.
„Nemáš něco sladkého?“ zeptal se nečekaně, až jsem se lekla.
„Mám,“ usmála jsem se.
Položila jsem na stůl dezertní talířky a dala na ně pečivo.
„Docela bych snesl ještě jednu kávu, ale slabou.“
„Já také.“
Udělala jsem kávu a celou dobu, než jsem ji přinesla na stůl, jsem mlčela. On také nic neříkal, opět si hrál s prázdnou sklenicí a zřejmě ho bavila hra světla svící, odrážející se ve skleněné stopce.
„To je dobré,“ řekl konečně po chvíli, „ty si nedáš?“
„Víš, já sladké nemusím.“
Řekla jsem to smutně.
„Kde jsou jiskry tvých očí? Tolik jsem se na ně těšil.“
„Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněla.“
„A na co?“
„To jsou takové ženské záležitosti,“ odbyla jsem ho.
„Takže, otázka zněla - víš proč jsem jel na chalupu tehdy v létě sám?“
„Ne, opravdu nevím.“
„Měl jsem rozepsanou jednu zvláštní věc.“
„A dopsal jsi to?“
„No, nedopsal…“
Moc jsem mu nerozuměla. Ale nakonec - má spoustu tajemství a nevím, zda se chce svěřit, nebo to tak jen hraje.
„Ta moje zvláštní práce, řekněme román, se týká mého života, ale není to žádný životopis, aby sis nemyslela. I já mám své cesty, které šlapu a s kterými mám problémy. I já mám svou minulost.“
Usmála jsem se: „To víš, že to chápu.“
„Chtěl jsem na té věci pracovat, ale...“ Nedopověděl. Usmál se a opět vzal do rukou sklenici. „No a pak se stalo, co se stalo. Rozumíš?“
„Asi ano.“
„Výborně, “ řekl se zvláštním leskem v očích a zlehka se dotkl svým kolenem mé nohy. Dělal to úmyslně. Došlo mi, že je na čase změnit téma.
„To je výborná voda,“ řekla jsem,“ lepší, než ta ve městě.
„Protože je ze studny,“ usmál se na mne s pochopením. „Ty sem nejezdíš?“
„Ne. Pravidelně ne, jen když mne Eva pozve.“
„Takže, budeme pokračovat v tomhle rozhovoru, nebo se půjdeme projít,“ téměř na mne zaútočil.
„Teď v noci?“
„Je teprve deset hodin. A noční procházky jsou zajímavé. Když jsem sám na chalupě, také se občas v noci procházím, než jdu spát.“
Souhlasila jsem. „Dobře. Tak půjdeme.“ Nezbylo mi, než jej následovat.
Vzal si na sebe svetr a já bundu. Uhasila jsem svíčky a zamkla dům. Ovanul nás noční říjnový chlad. Všude bylo ticho, jen z dálky bylo slyšet štěkat psy, zřejmě z nedaleké dědiny. Vzal mne kolem ramen a přitáhl k sobě.
Šli jsme a drželi se za ruce. Svítil na cestu malou kapesní baterkou a zvuky padajícího listí zněly téměř jako šumění deště. Obloha byla ale bez mraků a nebe poseté hvězdami.
„Na co myslíš?“ zeptala jsem se.
„Na to, že jsme tu spolu. Jen my dva.“
„A je to špatně?“¨
„Asi ne. To je totiž osud.“
Osud, pomyslela jsem si. Všechno se svádí na osud a já si nejsem jistá, že tomu mohu věřit. Robert je přitažlivý muž nejen svým vzhledem, ale zejména tím, co říká, jak se u toho tváří a hlavně, jak jeho očima prochází myšlenky jako mraky letní oblohou. Ne, není to špatně, že jsme spolu, a teď vím, že se budou dít zvláštní věci, na které nejsem moc připravená. Už nyní cítím, že se něco se mnou děje. Svírám jeho ruku a dávám pozor, abych nezakopla. Ale on mne vede neomylně pěšinou mezi stromy.
Zdá se mi, že neví, kam jdeme, přesto mlčím a nechávám se jím vést.
Cesta vede z lesa na louku a navazuje na luční pěšinu.
„Půjdeme dál?“ zeptal se mne.
„Půjdeme. Až na konec.“
„Až na konec?“
Chtěla jsem říct, že s ním půjdu kamkoli. Sevřel mou ruku a vedl mne dál, jen občas si baterkou posvítil na cestu.
„Je krásně,“ řekla jsem tiše. „Tuším, že na konci této cesty si na chvíli sedneme. Jen tak, při záři hvězd, na místě, o kterém oba nic nevíme.“
„Myslel jsem, že to tady znáš?“ zeptal se trochu s údivem.
„Na konci polní cesty je upravený lesopark, v něm stojí starý dřevěný altán se stolem a sedátky. Chodí tam výletníci.“
„Ty jsi nenapravitelný snílek, viď?“ řekl.
„Ty taky,“ oplatila jsem mu to a vysloužila jsem si záblesk jeho očí, který mnou projel až někam k srdci.
„Když myslíš…“ Zvolnil, strčil baterku do kapsy, uchopil i mou druhou ruku a potom zcela nečekaně se mne zeptal: „Chceš něco slyšet?“
„To víš, že chci,“ odpověděla jsem bez přípravy.
Zadíval se na mne zvláštním, téměř nepřítomným pohledem, a pak se jen pousmál, a řekl: „Raději ne! Ono by to na tomto místě vyznělo divně. Pojď, půjdeme zpátky. Už je dost chladno,“ prohlásil a mně nezbylo, než ho zase následovat.
„Jsme spolu dnes teprve pár hodin a já mám pocit, že se známe od věčnosti,“ řekla jsem mimoděk a zarazila se.
Zasmál překvapivě uvolněným smíchem a rozsvítil zase baterku.
„Až se vrátíme na chatu,“ prohlásil, „uvaříme si čaj, rozsvítíme opět svíčky a budem si povídat, nebo půjdem spát.“
„Vůbec se necítím unavená,“ zaprotestovala jsem.
Na nebi zářily hvězdy. Zastavila jsem a dívala se na oblohu. „Neskutečná krása, nemyslíš?“
Pohlédl vzhůru k nebi, pak na mne a pravil: „Ano, máš pravdu, ale tvé oči se mi zdají krásnější.“
Bylo rozhodnuto. Odemkli jsme dveře a vklouzli dovnitř.
„Udělej čaj, kafe už pít nebudeme. A jestli máš ještě nějaký koláč, tak bych si dal.“
Všechno jsem připravila, on rozsvítil svíčky a oba jsme usedli ke stolu.
Takže...“ začala jsem poněkud nejistě, „rozhodla jsem se, že napíšu o našem setkání něco na způsob delší povídky či novely.“
„Máš to někde tady?“ zareagoval.
„Mám.“
Vytáhla jsem z tašky svazek potištěných papírů a položila před sebe na stůl.
„Přečtu ti své nejmilejší místo, chceš?“
„Ano,“ řekl a se zájmem pozoroval, jak se hrabu ve složce se svým výtvorem.
„A jak se to vlastně jmenuje,“ zeptal se znenadání.
„Zatím nijak. Tak já začnu, ano?“
„Jistě,“ přikývl.
Nadechla jsem se a začala předčítat:
„Jdu po cestě a myslím si, že jsem se vyrovnala se vším a že mohu jet v klidu domů. Ještě chvíli to funguje, než uvidím střechu jeho domu. Zastavuji se a cloním si oči před prudkých slunečním světlem. Je tu ještě něco, co jsem ti dosud neřekla. Ale neumím to vyslovit, ještě nenacházím žádných slov.
Roberte, říkám potichu po větru, nikdo se mne ani nedotkne, dokud tohle s tebou neskončí. Jednou se musím s tebou rozloučit. Musím se na to pořádně připravit, ale ještě mne chvíli ponech trochu toho snění a dotýkej se mne prostřednictvím vody a měsíčních paprsků. Může ti to připadat směšné, ale já… Proud slzí se mi řine po tvářích a já usedám na louku, stáčím se do klubíčka a nechávám pláči volný průběh. Slyším své vzlyky a nestydím se za ně. Všechno je špatně, Roberte! Nevyznám se v tom.
Zvedám hlavu a dívám se na kousek jeho stavení. Příliv lásky mne tak zachvátil, že jsem se musela opřít rukama o zem. Sevřela jsem trs trávy a čekala, až mne to přejde.
„To není spravedlivé,“ říkám si potichu, „tohle není spravedlivé. Já se trápím.“
Dočetla jsem. Mlčel. Držel oběma rukama hrnek s horkým čajem a jeho pohled byl prázdný, nečitelný. Jakoby ho opustily myšlenky. Díval se někam mimo mne a já přesto cítila, jak mnou proniká a vstupuje ještě hlouběji, až jsem musela nabrat dech.
„No, dobré!“ řekl konečně.
Snažila jsem se být klidná, přesto jsem se neubránila slzám.
„Neplač, “ řekl a vzal mě za obě ruce a stiskl. Nemůžeš za to, co se všechno událo. Možná si připadáš jako ve snu, ale já ti pomohu se zase vrátit do reálu. Neboj se. Ty dva dny si budeme spolu vyprávět o tom všem a pak uvidíme, co bude dál.“
„Nechci o tebe přijít,“ říkám mu znovu a proud slzí přerušuje mou řeč.
„Co pro tebe vlastně znamená to - nechci o tebe přijít?“
„Nechci, abys odešel a víckrát se mi neozval.“
„Proč o mně pořád pochybuješ? Myslíš si, že bych na schůzku s tebou přijel, kdybych se chtěl ze všeho vyvléct?“
„Nemohu to vědět. Nejsem si ničím jistá ...“
„Napij se čaje, zapal si cigaretu, ale především se uklidni!“ ozval se opět. „Podívej, já bych si raději nejdřív přečetl ten tvůj román, či co to je, sám a v klidu. Potřebuji jen trochu lepší osvětlení. A ty zatím můžeš jít klidně spát."
„Tobě se to řekne! Spoustě věcí nebudeš rozumět, nebo si je vysvětlíš špatně…“
„Ale o to teď, vůbec nejde. Máme na sebe ještě celý den a celou noc, a pak ještě pár hodin před odjezdem domů. Já jsem zvyklý studovat lidské prožitky, včetně těch vysloveně citových. Ale dej mi na to, prosím, čas.“
Když mluvil, světla svící se chvěla, ale nebylo to tím, že na ně působil svým dechem. Všimla jsem si toho už dřív. Dokonce tu nebyl ani závan průvanu, který by to zapříčinil.
„Půjdu si tedy lehnout a zítra budeme pokračovat. Čeká nás celý den. Snad bude alespoň trochu hezky, abychom mohli jít spolu ven.“
Vstal a vypravil se do koupelny. Slyšela jsem, jak se sprchuje. Uklidila jsem nádobí a pak jsem rozevřela velký, očividně starý gauč. Ustlala jsem.
„Tady budeme spát,“ oznámila jsem mu, když se v pyžamu vrátil. „Stojací lampu ti ještě přinesu.“
Cítila jsem, že mne jednou rukou objal a já mu položila hlavu k rameni. Obklopilo nás ticho.
Kdo spočítá chvíle, kdy se rozhoduje o našem osudu, a kdo spočítá cesty, které v konci všechny vedou kamsi do neznáma? Ale v přítomnosti milované bytosti uvažujeme jinak. Smrt je cosi nesmírně vzdáleného, jen láska má nárok rozhodovat o věcech příštích. Vydala jsem se do koupelny, pak prošla kolem něho, který se uvelebil na gauči s rukama složenýma pod hlavou, a složka s mým dílem se rytmicky zvedala a klesala na jeho hrudníku. Byl tak zabrán do svého vnitřního světa, že mě snad ani nevnímal. Přinesla jsem starší typ stojací lampy, postavila ji vedle gauče, strčila zástrčku do zásuvky a rozsvítila. Pohlédl na mne se zájmem a já věděla, že tahle noc bude pro náš další vztah rozhodující.