26.08.2019 17:54

 

Marie zatím balila a já jsem s ním zůstal chvíli sám. Chvíli jsme mlčeli. A pak se ke mně obrátil.

„Divíte se mému stáří? Měl bych si umět vyrobit elixír mládí, ale mně to nepřísluší. Jsem prostě posel, od mládí sloužím jako posel.“

Udělal jsem posunek, abych ho upozornil na to, že nechci žádnou mystiku. Pochopil to. Zarazil se, asi o ničem jiném v životě ni neuvažoval, zřejmě ani neznal žádnou filozofii a nebyl vzdělaný. Byla to spirituální bytost a já jsem myslel na to, jestli je z mé strany správné mu zakazovat, aby se projevoval. Na některé lidi to muselo mít těžký vliv. Ale já jsem lékař moderní člověk. Nekladl jsem si nikdy otázky, zda v to věřím či ne. Prostě jsem to do svého života nevpouštěl, abych pořád nečekal nějaká znamení. Ale musím si přiznat, že jsem poslední dobou chtěl věřit na zázraky. Ale moje spiritualita vyhasla dřív, než se mohla projevit. Výchovou? Prostředím? Nebo proto, že jsem ji nedovedl v sobě rozvinout? Ale každý to sobě má.

„Já jsem neuměl nabídnout elixír mládí,“ pokračoval se zvláštním úsměvem, „i když se pevně přesvědčen o tom, že existuje, ale není to jen v bylinkách, je to v člověku. Je to opravdová láska, která dokáže zázraky a ta není každému souzena. Lidé se mohou sbližovat, mohou si být sympatičtí, ale milovat se, to náleží jen některým párům. Nebuďte proto smutný, co se stalo vaší dcerušce. Je to duchovní záležitost a o tom si povíme třeba někdy jindy.“

Stále se jemně usmíval a v jeho očích byl jas, tak čistý, a tak přitom lidskému světu vzdálený.

„Neuměl jsem lidem poradit tam, kde jsem tušil a později i přesvědčen, že jsou souzeni. Doktore, nedá se nic dělat, ale ono to platí – oko za oko, zub za  zub. Ti lidé byli nevědomí a ptali se mě často – kde je Bůh, když nás nebrání před neštěstím a před bolestmi a ztrátami? Chtěli, abych nahlížel do knih, ale já věděl, že ještě všechno není zapsáno. Že se ději věci, které teprve přicházejí a otevírají další a další brány těch tajemství. Krutost stáří není dána stavem stáří, ale předchozím životem od mládí. Lidé, kteří si neuvědomují, že každým činem během života si zakládají svůj stav mysli a těla na stáří, se pak diví. Ale život je jako kniha, má svůj počátek, průběh příběhu a závěr, kde se všechno vysvětluje a dokonává. Tak je to. Proto je elixír mládí uložen v nitru člověka.“

Ta podivná řeč mne děsila. Ale přitom mi dával mnoho odpovědí na mé otázky, které mne trápí v souvislosti se mnou samotným.

„Lidi si myslí,“ pokračoval tichým hlasem,“ že umím nějaká kouzla pro mládnutí, ale nic takového není. Žádná kouzla, proboha. Jen žádná kouzla.“ Řekl to ještě tišeji a v jeho hlase bylo znát, že je tou myšlenkou otřesen. Pak se na mně obrátil a upřel své oči do mých.

„Tomu budete určitě rozumět. Říkám jim – měli jste si vážit svého mládí, které jste probendili v marnostech a experimentech. Nemáte vzpomínky a paměť. To je to“

„Ale v mládí člověk těžko pochopí, jaké důsledky mají různé chyby a prohřešky. Nesmíte být tak přísný,“ namítl jsem, a přitom jsem pociťoval velkou touhu poslouchat dál.

„A hlavně ty ženské,“ pokračoval a jeho tvář přejel krásný úsměv, „no, já jim, pro špás, vykládám ze starých karet. Něco z toho vždycky kápne, hlavně, když se trefím, co chtějí slyšet. Protože ty věci, které tam skutečně vidím, nejsou lidem pochopitelné. Všechno je jinak, než si myslíte, lidičky zlatí. Už tam nahoře, než se narodíme, se rozhoduje o tom, s kým budeme spojeni. A jsou lásky, které se po celou existenci duše nerozpojí ani v dobrém ani ve zlém. Vzpomínáte na svůj svatební slib? Ten platí do věčnosti, ne jen pro náš pozemský život. Lidé budou navždy spojeni kruhem nekonečna. Proto to znamení, prsten. Kruh. Proste a bude vám dáno. Ale proste za ty rozumné věci, ne za své marnosti a slepé touhy. Jinak budete opakovat všechny ty chvíle, v kterých jste pochybili, pokusili se chyby napravit. Život není lehký. Ale také v něm není nic složitého.“

Na chvíli se odmlčel, zastavili jsme se a rozhlédli po kraji.

„To je krása, viďte,“ řekl a holí udělal kruh. Mlčel jsem a měl jsem v duši velký zmatek. Pak se zase opřel o hůl a pokračovali jsme v cestě.

„Tak je to s elixírem mládí, a tak s kartami a všemi těmi krámy, kterým lidem věří, když už jim rozumy selhaly.“

Už jsem se na nic neptal. Ale přemýšlel jsem o svých stavech duše, o svých pochybnostech a úzkostech, které mne zužovaly a nedávaly mi klidu a pokoje. Vysvětlení je někde, kde to sám nemohu uchopit a pochopit a činí mne to nesmírně nejistým. Ale z toho podivného pohledu jsem vlastně šťastný člověk.

„Miluji svou ženu,“ řekl jsem tiše.

„To se teprve uvidí,“ usmál se.

Zarazilo mne to.

„Nebojte se. Váš život není ještě uzavřen.“

Podíval jsem se mu do očí a on se jen trochu usmál. Chtěl jsem něco říci, ale nedovolil mi to.

„Tož tedy, vrátíme se, doktore. Každý do svého Pro dnešní den už nemám co více o elixíru mládí říci.“

Po chvíli se zase zastavil a vytáhl zápisník.

"Abyste neřekl, že jsem vás ošidil o recept na elixír, tak tady je. Jmelí, kokoška a černý bez. 5 gramů jmelí nechte přes noc vyluhovat, bez a kokošku po 3 dílech pak svařte a přidejte k scezenému jmelí. Pak přihřejte. Je to kůra, pijte to jen občas. "

Podal mi lístek  a já si ho schoval. Už jsme nic neříkali.

Musím se zmínit o Sylvě. I když vypadá klidně, cítím, že má nějaké problémy, o kterých nemluví. A rozhodně to nejsou problémy se studiem.

„Co se tak tváříš?“ ptá se mně Marie večer, při mytí nádobí. I když něco dělá, nikdy nezapomene se podívat na každého z nás. Dřív mne to připadalo směšné, ale chápu to nyní nějak lépe.

„Ale, ve špitále je čím dál víc dusno a já už počítám dny, kdy vypadnu na chaloupku. Víš, že zahrada začíná vypadat dobře? A Petr by se tam měl taky podívat.“

„Prosím tě, Petr. Toho teď zajímají nějaké zahrady. Dělá na nějakém projektu a je hrozně nevrlý.“

„Petr by se tu měl někdy ukázat. Abychom měli přehled.“

„Ale on sem chodí, když jsi ve špitále. Většinou před obědem zaskočí, vynese smetí a taky pověsí prádlo.“

Udiveně jsem se na Marii podíval.

„A má nějakou holku?“ zeptal jsem se jen tak se zájmem.

„No s tou Sofií se rozešel a teď chodí s nějakou Adélou. Zatím mi ji neukázal ani na fotce.“

Ani jsem nevěděl, že s nějakou Sofií chodil. Ach, Marie, co bych si bez tebe počal! Byl bych bezradný a osamělý.

„Tak říkáš, že ta zahrada dopadá dobře?“

„Jo. Však se pojedeš podívat, ne?“

„Tenhle víkend bych ráda uklízela. Jeď tam sám,“ řekla a usmála se. Podíval jsem se jí do očí, mihlo se tam cosi, co jsem nikdy před tím neviděl. Nechtěl jsem se vyptávat.

„Hrubec je zajímavý člověk,“ poznamenala.

„Zajímavý? Jde z něho strach. Lidi ho nemají rádi. Prý pořád sýčkuje a já mám takový neklid, když spolu hovoříme. Není to příjemné. Pořád pátrám, co všechno ví dopředu, co se stane. Já …“ odmlčel jsem se.

„Co ty?“ zeptala se klidně.

„Chci být sám sebou. Nestojím o žádné proroctví. Všechno musí přijít včas.“

Byl jsem rozčilený. Marie klidně skládala nádobí do skříněk.

„Myslím, že bych měl s ním ty hovory skončit,“ řekl jsem.

„Prosím tě, ty naděláš. Nerozčiluj se tak.“

Vypadala klidně.

„Od té doby mám pořád pocit, že se něco stane,“ vyhrknul jsem ze sebe a ona mne vzala za ruku.

Sedla si ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Jsi přecitlivělý. Celé dny vidíš utrpení a máš strach, abys to nemusel prožívat s námi. Já tě chápu, ale přeci se nedáš rozhodit starým pánem. On to myslí dobře. Chce ti pomoci, chápe tě. Ženy muže většinou nechápou. Buď klidný, nedej se vyhnat z té chaloupky.“

Ano jsem nervózní, protože se bojím, že se něco stane, co zapříčiní konec tohoto štěstí a radosti.

„A taky se bojím o Sylvu,“ řekl jsem.

„Těhotenství není nemoc,“ usmála se, „a přestaň už tady strašit a jdeme spát.“