A budu to já ...
Neboj se, prosím
Až se mne naše řeka bude zjara ptát,
zda chci zase chodit po březích s tebou ,
já řeknu - ano -. Nesmím se už bát.
Půjdu - s tou tíhou - přebolenou.
Až slunce se dotkne paprsky svými,
poupátek podléšek, pod sněhem stulenými,
tvůj krok se přidá k mému. Ano ?
Půjdeme spolu za polibky ztracenými.
A budu to já ! Slibuji ... že budu ta žena,
v tvých vzpomínkách stokrát milována,
dvakrát opuštěná a tisíckrát zatracená.
Neboj se složit dřevo před náš dům !
Neboj se vložit do lásky svoje srdce .
A budu to já ! Konečně uchopím tvé ruce,
a vložím do nich všechnu svou víru.
Chci toho mnoho, málo a nebo skoro nic ?
Chci být jen tebou něžně milována !
Nic víc.
V tom předjaří
V tom předjaří !
Ještě si chladno zapanuje.
Ale když svítá, slyším už ptáky,
jak sem tam hledají do zobáčku.
Tak to je předjaří. Už se to chystá !
A řeka ? Slunce si přivstane a slídí,
jestli už ledový kabát rozepíná.
Však ve švech už praská a sténá.
Ale na hladině se tváří, jakoby nic !
A láska ? Copak milenci hledí na počasí ?
V útulném srubu, plném jasnozření,
putují polibky od mých úst k tvým.
Ještě si řekneme nejsladší pocity, viď ?
A doteky ? Ruce se perou o nejhezčí místa.
A duše jde za srdcem, aby nechyběla,
když vroucnost a touha už neví, jak dál.
Jen zvolna se setkají rty v políbení.
V tom předjaří.
Společná modlitba
Bolí mne srdce, nemohu říci proč,
příčina je snad ta má minulost.
V té jsi sám nebyl a přesto ji znáš,
jak by ti patřila .... proč ?
To z lásky, má milá,
když vidím tě plakat bez příčiny,
a utíráš obrázky dávno mrtvých lidí,
v sobotu při svících na našem stole
oslovuješ mého Pána jménem - ADONAI.
To z lásky, můj milý,
tak růženec beru z rukou tvých,
kuličky v prstech mlčky převracím.
Na konci té cesty stojí tvůj Pán,
kterému já říkám - ADONAI.
Pochybnosti
Odloučení bolí, víc než umím říci,
v slzách si čtu tvé krásné dopisy.
V duchu tě vidím, jak kráčíš v suchém listí,
mám se k tobě vrátit, co lásko má, co myslíš ?
I pro mne tak krásně voní spadlé listí,
ve vzduchu vznáší se z ohňů bílý dým.
Snad sbíráš ovoce a snad na mne i myslíš,
Teskníš vůbec po mně ? Copak já vím ...
Z okna se dívám jak táhnou k jihu ptáci,
dívám se tak často do nebe.
Na něm je vidět, jak mění se časy,
a havrani jsou tu - ty zima tak nezebe.
Ale jejich hlas je jako skřípot dveří,
do kterých vchází nezvaný host.
Nečekám nic, jen srdce si tak věří,
ale ještě tu leží naše minulost.
Chtěl jsi tak změnu, že zapomněl jsi, drahý,
co jsi mi vždycky tak v pravdě sliboval.
Jiná žena však tě okouzlila záhy,
a nedbal jsi toho, co se mnou jsi udělal.
Byla jsem jak rána, co se špatně hojí,
hodně jsi mne, lásko má, hodně poranil.
Vše se ve mně vzpírá, trochu se tě bojím,
nebyli jsme spolu tolik, tolik zim.
A dnes, když čtu si tvoje milé řádky,
věřím, že jsi můj cit už pochopil.
Chceš po mně, bych vrátila se zpátky ?
Nevím, co dělat mám - kdo by mi poradil ?
Odpouštím ti lásko, nemohu však jinak,
než se tě v duchu po pravdě ptát.
Když se zas vrátím, budu trochu jiná,
budeš mne i přesto, jak dřív, milovat ?
Není to o lásce
Na slepé koleji stojí dva,
za ruce se drží a mlčí,
slova, jak vzpříčená kost v hrdle,
stín živých se prodlužuje na pražcích,
zarostlých starou trávou ....
Nechtěla nikdy stáhnout rolety.
Na rohu domu stál a sledoval,
jak celá se svléká v přítmí,
stínohra paží a vlasů rozpuštěných,
na oprýskané omítce s obrázkem Madony,
v dávno vychladlé ložnici .....
Nechtěl nikdy zhasnout lampu.
U okna vždy stála a dívala se,
jak velký stín se plíží po pokoji,
ohromné ruce rovnají knihy,
oči se stáčejí po jejím pohledu,
a úsměv končí na okenním rámu.
Není to o lásce, není.
Hříšná láska
Jak je to těžké, když nás všechno dělí,
dotýkat se vroucně citlivých míst.
Tak nepřeje se lásce, která rovná není,
co platné je, že toužíme spolu dále jít ?
Ty jsi tak tichý, neříkáš zlá slova,
když spílají ti, nech jí, Bože, být.
Já jsem tak zoufalá, že nemohu být s tebou,
a věř, že nedám tě, jen s tebou chci žít.
Můj otec se zlobí, že chudého mám ráda,
do majetku prý se jen touží přiženit.
A moje máti, té z toho bolí hlava,
však o panských dvorech nepřestává snít.
Když noc ti oči zamkne, spánkem hlava padá,
do říše snů tě má touha provází.
Neboj se, milý, já tě mám ráda,
a miluji tě věrně i v těžkých nesnázích.
Až jednou po letech, až budeme staří,
těžko kdo uvěří, jak v lásce nám bránili.
Stáří nám postříbří naše horké hlavy,
ale i tehdy - budeš můj jediný.
Budeme litovat
Často se stane
že nedospím noc.
Budí mne touha.
A též lásky moc.
Tak vcházíš sám,
v černém plášti tmy.
Mrak měsíc stíní ...
Jak ten o tobě ví ?
Sama se nebráním.
Toužíš mne milovat ?.
Snad, až se rozední,
budeme litovat ...
Paměť lásky
Do stromů, do trávy, do hladiny řek,
uložím něžný tvůj polibek.
Do mraků, do sítí pavoučích,
aby se neztratil, až napadne sníh.
A také do polštářku co jsem ti šila,
když v toužení nemohla jsem spát.
Pro krásu polibku jsem uvěřila,
že mohu tě opravdu milovat.
Do rosy, do deště, do padající mlhy,
uložím dotek, co mne rozechvěl.
Pro dlaně tvé, co utěšily stesky
abys ses po čase na všechno rozpomněl
Vrtochy
Na špatném místě,
ve špatný čas,
v bláhovou dobu
jsem potkala vás
Slíbil jste svatě,
na vaši duši,
při svatém kříži,
- nemilovat.
V ložnici vaší,
svíci jste zhasil.
Růži jsem hodila,
by srdce jste spasil.
Už jste se do mne - zamiloval ?
Nezadržitelný čas
V hodině lásky.
tajila vrásky.
Polykala slzy,
a teď jí to mrzí.
Pro jedinou chvíli,
když lásky se míjí,
bláhové ženy,
klesají k zemi.
Do nebe srdce,
do země tíha.
Ztracená víra,
a láska - zmírá.
Věřím a miluji
Dnes věřím v lásku, co chodí potichu
pak nečekaně udeří jak blesk
byla jsem plná pochyb, konfliktů
srdce mi svíral bolestivý stesk
Tak se mne dotkla jeho prostá slova
tak jsem se chvěla, když mne pohladil
nemám strach přijmout co nepřichází znova
vsázím na to, kde srdce má svůj cíl
Věřím v modlitby za lásku v tichém rozjímání
věřím, že někdo v slzách pronáší
bože, dej ať poznám sladké milování
co zvedá vody a temno po slunci otáčí
Tak se mne dotkla jeho něžná láska
tak jsem se chvěla, když mně políbil
řekla jsem, že je to velká sázka
on do tajů snů mně něžně uložil
Ve smrti spolu
Ve snu vidím malé náměstí v letním odpoledni
sedíme spolu pod kašnou a jíme chleba
cítím neskonalou lásku bez chtění
a poslouchám tiché letní šumění
Jsem s tebou a cítím klid a štěstí
z batůžku vytahuješ láhev s vodou
a nabízíš mi první doušek
je mi tak, jak když jsi mi prvně vařil čaj
Z dálky jsou slyšet zvony
z oken se line vůně cizích obědů
jsme spolu sami bez minulosti
jsme spolu v našem tichém snění
Je nám nekonečně let a netrpíme
všechny bolesti jsme už zapomněli
není ani přítomnosti ani budoucnosti
jsme ponořeni do sebe a nemluvíme
Jen voda cinká o dno kašny
a stromy šumí v letním větru
hladím tě něžně po rukou
a obracím tvé dlaně k nebi
Cesta za láskou
V černých hvozdech kaple bílá
cesta k ní je tajemná
bosá k ní šla jedna milá
když horoucností povadla
A láska v patách, v srdci tíha
tak neskonale bolavá
podzimem šla jedna milá
opuštěná a churavá
Pohlídej vlky v temných lesích
kamení ať jí nezraní
trnité větve ať uhnou z cesty
ať světlo v duši neztratí
Ať vyhne se kříži na rozcestí
a obejde bludné kameny
ať touha v srdci ji cestu klestí
Anděli strážný, dej jí znamení
U kaple bílé poklekla milá
hlavu svou k oltáři sklonila
to k cíli ji vedla lásky síla
co se jí v srdci zrodila
O podivných hrách lásky
Někdy se chová jak prodejná holka,
jindy pak jak dáma vznešená.
Někdy si hraje krutě s tvými city,
jindy vyvádí jak baba bláznivá.
A jen si pomyslíš, že kraluje ti v srdci,
tak šaškovský kabát si navlékne.
A když ji ženeš od svého prahu,
jak poslední žebrák se přivleče.
Zapal ji svíčku a počkej si na ní,
popros ji ať ti prozradí,
proč večer přichází s nevinností laní,
a ze svítáním jak dravec odchází.
Drak
Drak připoutaný k zápěstí,
neznámá tvář v odrazu výlohy,
svět, který se zmítá nad propastí,
a já s ním.
Na stole, báseň nedopsaná,
ve sklenici víno, vyčpěle páchne,
a stejně tak i dech večera.
A také stromy. A podzimní květy.
A také městské kočky. Blýskají očima,
- jak holky toulavé.
Třou se o ploty, jak by se česaly..
Nemám ráda město - v deštivém soumraku.
Domy přeplněné a v nich
- život čerstvých šílenců.
Někteří jsou tišší.
Jen hudbu neslyší pro hudbu.
A stále jim něco z rukou padá.
Až otřásá se svět.
Bolí mne jedenáctá hlava.
Jsem ještě větší pokrytec, než ty ...
Jsem ještě větší pokrytec než ty !
Ale z hloubi duše a srdce jsem doufala,
že takhle se snad ani nemůže lhát.
Pila jsem ze studánky, z tvých dlaní,
dívala se do ohně tvýma očima,
vídala jsem za nocí rozkvétat lekníny
a říkala jsem si: ať je to všechno pravda !
Pravda ...... jak asi vypadá ?
Usmolená dívka, co krčí se vzadu.
Opéká si brambory z hladu. Ubohá, mírná, bídná.
Poslouchala jsem vábničky, z tvých rtů,
přijímala dopisy. Přetékaly milostnými slovy,
dokonce i slzy ... Ty jsem prolévala a říkala jim "úleva".
A byla to ta pravda ? Ta, co se krčí vzadu ?
Jsem ještě větší pokrytec, než ty.
Ale z podstaty samotné naděje a víry doufám,
že takhle se snad nemůže lhát. Ne, to snad ani ne !
Neříkej mi, prosím
Neříkej mi prosím, že mne máš rád,
ale že...... nemůžeš se mnou být.
Budu pak chodit po smutných místech,
vyhledávat kouzla soumraku
a bát se, že ráno pro slzy neuvidím slunce.
Neříkej mi, prosím, že se ti po mně stýská,
ale že ....... nemůžeš za mnou jít.
Budu pak hlídat ulici, za záclonou,
jestli tě za rohem neuvidím stát
a bát se, že, pro tu tmu, oslepnu.
Neříkej mi, prosím, že na mne stále myslíš,
ale že......... nesmíš mi to říci.
Budu pak hlídat hvězdy a měsíc na obloze,
věřit v ně jak v posly tvých polibků a něhy
a bát se, že je noční vítr ke mně nedonese.
Neříkej mi prosím nic a odejdi jak léto,
když hází za sebou své poslední polibky
v paprscích krátících se dnů.
A jako ranní mlha, co se zvedá z luk,
zvedni se z mých vzpomínek,
abych směla dál žít svobodná a sama.
Neříkej mi prosím, co všechno by bylo
kdybys mohl a směl.
A nebo prostě ... jen chtěl ?
Čekárna
Na venkovském nádraží, s truhlíky muškátů,
čekám na tvůj vlak. V parném, letním dni.
Koleje tráva obrůstá a kolem voní akát.
Vůně naléhá. Nelze ji nevnímat.
A slunce se opírá do oken čekárny.
Je takové ticho. Ticho .....
Neznám hodinu, nechápu tvůj čas.
Toho mám dost. Vždyť je neděle.
Heřmánek z luk voní tak omamně !
Do pachu pražců a do vůně akátu...
A mrak slunce zakrývá, okna se temní.
Táhlý zvuk odněkud. Protíná ticho ...
Jen ten malý okamžik, ten se mi zapsal,
v čekání je krása. Divná strnulost.
I ty mne obrůstáš a měla bych být šťastná.
Vím, kam až zajde ten sladkobolný žal.
A nebe je jasné, roztmívá okna.
Už přijíždí vlak. Čas je zas v pohybu.
Není na tom dost ? Co bylo, zbylo v nás.
Naše minulost. Naše minulost.............
Život proti smrti
Poslední tvůj chléb. Nedá ti to spát.
Za noci chodíš se s těstem polaskat.
A vůně už stoupá až k bráně věčnosti.
Vzpomínky. Slzy. A hodně úzkosti.
Už nezbylo nic. Jen brána. Naděje ?
Ve starém deníku ti chybí jedna stránka.
Chvíli jsi zoufalý. Kam se vše poděje ?
Poslední dopis, slza - vzácná známka.
V uzlíku chléb, minci tiskneš v dlani.
Na cestu sám zrána vykročíš.
Zamknul jsi svůj dům ? Dal jsi sbohem lani ?
Co bude s ní, když už se nevrátíš ?
Na nebi mráčky, pod nohama tráva,
ještě pár doteků a co vůbec bude dál ?
Nebudou krásná, svěží jarní rána,
za branou temnou budeš sám a sám.
Rozlom ten chléb. Nakrm třeba ptáky,
Dej kaprům v rybníce. Sobě sousto taky.
Zavoněl heřmánek. I akáty v údolí.
V bolesti vzkříšení ! Kdo ví, ten napoví.
Netuším ......
Netuším, proč je nebe modré.
Ale vím, že budu litovat každé chvíle,
v které jsem propásla jeho kouzla.
Netuším, proč láska je tak těžká.
Ale vím, že si budu vyčítat dobu,
kdy jsem nemilovala .....
V tom kolotoči dní, v těch proudech,
co plynuly, bez břehů a bez hranic,
chtěla jsem zachytit čas.
Ale bylo to marné. Unikl.
Netuším, proč je všechno jinak.
Ale vím, že budu litovat každé chvíle,
v které jsem nepochopila nic ......
Zelené údolí
Zelené údolí, to skrylo nás tehdy,
když jsme se spolu tajně líbali***
Tak plni lásky jsme do trávy si lehli,
a v tichu poledním se něžně laskali.
Nebylo chvíle, kdybych zapomněla,
jak jsi mi říkal že mne máš rád.
Byla jsem bláhová a tak jsem uvěřila,
že do smrti nejdelší mne budeš milovat.
Minul jsi cestu
Na obloze se měsíc v mracích houpá,
čekám na tebe, zblázněná a hloupá,
z jezera se táhne tak podivný chlad.
Minul jsi snad cestu? Nevidíš mne snad?
Dva stíny po mostě kráčí v objetí,
napínám zrak, už vím, že jsi to ty.
S jinou dívkou jdeš v něžném zajetí
a nevidíš jak náhle zničil jsi mi sny.
Směry lásky
Zůstali jsme stát v půli dlouhé cesty,
najedou cítíme, že ztratili jsme směr.
Stojím tu s tebou, oba jsme tak skleslí,
trpíme pro to, co každý z nás chtěl.
Láska nás přelstila, nechala nás spolu,
na rukou okovy nás tíží. Je to strach..
Beru tě pod paži. Půjdeme snad domů,
překročíme spolu náš bezpečný práh.
Za noci plných hvězd
Snilo se mi o lásce, za nocí plných hvězd,
a růže v zahradě mi do oken voněly.
Snila jsem tak sladce, dala jsem se svést,
s měsíčním svitem se stíny míjely.
Nebyl to však měsíc, kdo se mnou tajně líhal,
kdo objímal mne něžně v pomatených snech.
Byl jsi to ty, kdo mne něžně líbal.
a z rána vytrácel se jak nebožtíků vzdech.
Oči jsem zavřela a snila jsem si dál,
o dotecích lásky v ztemnělém pokoji.
Nebudu mluvit, vím že bys ses bál,
pravda je krutá, však sny – ty nebolí.
Co jsi mi psal?
Vím, že mne miluješ, však slova ti váznou,
na stole leží tvůj nedopsaný list.
Komu jsi psal? Kam slova ta padnou,
a kdo je bude zítra v úzkosti číst?
Miluj mne lásko, dokud máme sílu,
miluj mne z půlnocí, stesky se rozplynou.
Ráno pak vstaneme a rozejdeme v míru.
Snad cesty té lásky se s námi neminou.
Loučení
Uzrály časy a zůstali jsme stát,
láska nás tiše cestou míjela.
Byla to chvíle, měl jsi mne rád,
i já jsem tvé city ráda sdílela.. .
Loučím se s tebou. Slzy mne skrápí.
Vzpomínky však jsou dávno za námi.
Blázen se pro lásku večerem trápí,
mučí se zbytečně trpkými ranami.
Komu svědčí láska
Nezemřu v náruči, která pro mne není,
byť zoufalstvím nevím kudy mám jít dál.
Ty jsi mne miloval, však nebylo snad ženy,
s kterou ses v tajnosti sladce nelaskal.
Studánka čistá je a v ní chladná voda,
v hlubokých lesích je dobře ukrytá.
K té jednou přijdu. Ta síly mi dodá.
Láska se něžně jen upřímných dotýká.
Touha
V krajinách lásky tak blaze usínám,
stopy tvých doteků v paměti ukrývám.
S večerním klekáním se za lásku modlívám
a touhou po tobě s večerem umírám.
Sám jsi to chtěl, říkal jsi to stále,
s vírou jsme hleděli sobě do očí.
Klekání zvoní a den má namále,
z nocí se láska po lukách zatočí.
Odešla láska
Láska je ještě nedotčená,
už na ni padá černý stín.
Zašeptal vítr naše jména,
a odešel spát do skalin.
Odešla láska, bez příčiny,
po cestě naší s večerem.
Kdo nám jen sečte naše viny?
S kým ráno se každý proberem?
Odešla láska, slzy tu zbyly,
a víčka se pláčem zachvějí.
Jednou snad najdu v sobě trochu síly,
až spatřím tvé stopy v závěji.
Nepátrej po duši
Má duše podobá se odložené knize,
to čas v ní listy trochu potrhal.
Je v ní i naděje a také snivé vize,
je tam i ten, kdo mne miloval.
Řekl jsi jednou v roztoužené chvíli,
řek jsi to jasně, pro mne docela.
Tak čti si sám, ať pochopíš můj milý,
co jsem v té noci říci nechtěla.
Odpust mi prosím, že jsem ti tak lhala,
a chtěla tě mít jenom do rána.
S rozbřeskem ranním jitřenka když vstala,
byla už naše láska prohraná..
Možná se slituješ, až dočteš tyhle stránky
a nebudeš už nikdy po duši se ptát.
Vždyť život náš je jako záblesk krátký,
a večer přijde, s lunou bude zrát.
OBSAH